Co všechno se za tu dobu událo...

7. července 2015 v 3:19 | Loo |  Diary
Zdravím!

Už při znovu rozjíždění blogu jsem si říkala, že nechci tento blog vést jako deníček, kde si budu vylévat své city a poslední dobou se mi to docela dost daří, ačkoliv sem nepřibývají téměř žádné články. Jen věřte, že na blog jsem nezapomněla. Chodím sem pořád, jen občas nemám ponětí o čem psát a když už mám nápady na psaní, tak jsou tři ráno jako právě teď.

Tento článek vzniká především z popudu, že lidé jednoduše ničemu nerozumí. Stále mi přijde, že i zde na blogu pobíhají čtenáři jako zmatené ovečky a neví, co se doopravdy děje. Ačkoliv se pohybuji v komunitě, která by teoreticky měla vědět, čím jsem si prošla a má mysl prochází, často v komentářích a i mimo blog se setkávám s tím, že mě vidí jako zdravou, sebevědomou.... Jenže opak je pravdou. Netvrdím, že jsem na tom nějak extra špatně a to tady právě jde. Když vám není dostatečně zle, nezmítáte se v depresích, neubližujete si, tak vás automaticky lidé zaškatulkují, že už vám nic není.

Já jsem stále v léčebném programu. Nejsem jako nová. Není to, jako když vyměníte televizi za novou. Nebo necháte v ní opravit tu součátku, která nefungovala. Takto to s psychickými poruchami nefunguje. Vy s tím jednoduše musíte žít a mít ji pod kontrolou. Ona nezmizí. Ona tam pořád je.

Abych trochu přiblížila, čím jsem si procházela za poslední roky. Nevím, nejsem si jistá, zdali se můj vztah k sobě samé zlepší. Momentálně se nacházím na opravdu křehké linii a dalo mi opravdu velkou práci se k ní vůbec dostat, když nenávidíte sebe a své tělo. A ano, všechno jsem si musela udělat sama, nikdo ke mně nepřišel a nezachránil mě z toho všeho. Navíc jako každý člověk procházející léčením z PPP jsem si prošla nárůstem váhy a bohužel v mém případě opravdu velkým. V loňském roce jsem vážila tolik, že jsem spadala do kolonky obézních. Od té doby až do dneška jsem zhubla 18 kg a konečně spadám pouze do kolonky nadváhy. Nehodlám tady vypisovat svůj hubnoucí plán, protože ani žádný neexsituje. Jím tolik, abych měla dostatek živin. Cvičím. Můj jídelníček není dokonalý. Jsem člověk, tudíž hreším, ale nehubnu stylem, že bych násilně hladověla, zvracela nebo cvičila až do bezvědomí... Když to shrnu, je to "zdravé hubnutí".

K mému nárůstu váhy se ještě vrátím v jednom z následujích článků, protože je to docela důležité téma, které bych chtěl probrat detailněji, ale nejvíce jsem se posunula ve vztahu k sobě samé. Naučila jsem se koexistovat sama se sebou. Není to láska k sobě samé, ani respekt, ale smířila jsem se s tím, že mám tady něco důležitého na práci a navíc já nejsem hodna toho, abych si brala život.

Hodně mě poznamenala i smrt mojí maminky. Už to jsou dva roky... Musím říct, že mi dala lekci. Viděla jsem, jak její smrt zdrtila všechny, a proto nemůžu dopustit... Nemohla bych dobrovolně odejít s myšlenkou, že bych tady zanechala ještě větší spoušť. A ačkoliv bych chtěla jít za ní, tak vím, že jednoduše nemůžu. Nemůžu být takový sobec a ublížit ostatním, jenom proto že já chci. Jak už jsem řekla dřív nejsem hodna toho, abych si vzala svůj život.

Už si přesně nepamatuju den a ani rok, kdy jsem si naposledy schválně ublížila. Už by to mohly být tři roky, možná víc... Nejdůležitejší ovšem je, že vím, že už to neudělám. Ano, už navždy zůstanu morbidní a když musím provést nějaký zákrok na sobě, tak se toho nebojím, tak stejně pořád budu mít chuť žiletku vytáhnout a hrát si s ní, nebo ji dokonce vezmu do ruky a budu si s ní hrát, ale k mé kůži se blíže přiblíží. Tak stejně vždycky budu mít ráda své jizvy, protože to ony mě provedly tím špatným a bez nich bych tu nebyla. Kdybych je neměla, tak nejsem taková, jaká jsem nyní. Dokáži koexistovat sama se sebou a hledám svůj důvod bytí v pomoci druhým.

Ať už jsem si prošla čímkoliv, vše mě dovedlo až k tomuto rozhodnutí a procitnutí, že i můj život má v tomto oceánu bytí cenu, i kdyby jen malichernou.

Mějte se krásně, važte si svého života, rodiny a přátel,
Vaše Loo
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 10. července 2015 v 1:13 | Reagovat

Jsi velmi statečná holka. Ale to už asi víš :-))

2 weirdcreature weirdcreature | Web | 19. srpna 2015 v 10:39 | Reagovat

Som rada, že si sa tak otvorila a napísala o svojom živote. Sivelká bojovnica pretože si toho v živote zvládla vela. A aj ked a ty možnonecítiš ako sebavedomá žena, ja ťa takú beriem pretože mi prídeš silná, statočná a aj ked si možno neveíš tak to aspon vieš tak hrať.
Aj ked by bolo samozrejme lepšie ak by si si verila aj naozaj.
To s mamkou mi je strašne ľúto.
Hlavne do toho nespadni znovu, čo je to pár kilogramov navyše ak je človek šťastný:)
Prajem ešte vela krásnych dní.
Mám nový blog, pretože na starý mi prišli kamaráti a rodina a teda začínam odznova. Adresa môjho nového blogu - http://weirdcreature.blog.cz/
Pekný zvyšok dňa praje Vivi (vivienella.blog.cz)

3 Katherine Katherine | Web | 22. srpna 2015 v 9:52 | Reagovat

Máš pravdu, když člověk není na zhroucení, tak si všichni myslí, že mu nic není, i když ve skutečnosti je mu na nic. Všichni všechno řeší až, když k něčemu dojde. To té doby je jim to jedno, žádný zájem nejeví. Alespoň takto jsem se s tím setkala.
Co píšeš ohledně žiletky, mám to stejně. Ráda si s ní hraji, ráda si s ní jezdím po kůži, není to za účelem sebevraždy, ale nějakým způsobem mi to pomáhá. Nevím jakým, ale vím, že díky tomu jsem zůstala, že mě to zachránilo..

4 Lany Lany | Web | 20. března 2016 v 17:28 | Reagovat

Ahoj, chcela by som ti odpovedať na tvoj komentár k môjmu článku a uviesť tvoje rozmýšľanie na pravú mieru.
Článok, ktorý som písala bol braný z môjho pohľadu a to, že som sama nemala anorexiu ešte neznamená, že o nej neviem ani hovno. Nie je pravda (a to som ani v článku nikde nepísala), že odsudzujem všetky ana blogerky podľa tej jednej, a že všetky sa nestravuju rovnako. Na začiatku som napísala, že som navštívila viac ana blogov a je ti dúfam jasné, že všetky neboli rovnaké. Všetky ana blogerky nie sú len o káve a šampanskom, viac z nich mali aj pestrejšie jedálničky. Ale ak si môj článok čítala, tak vieš, že tento článok som sa rozhodla uverejniť preto, že ked' som navštívila blog dotyčnej blogerky a videla som tie jedálničky, začala som o tom rozmýšľať a takouto formou som chcela dať najavo, čo si o tom myslím. Píšeš, že mojim článkom sa nič nevyrieši, že tie blogerky ma nepočúvnu. Je mi jasné, že týmto článkom sa nič nevyrieši. Rovnako sa nevyriešia ani teroristické útoky alebo vojny, len preto, že o nich niekto napíše. Ak už nič iné nemôžem spraviť, tak článok na blogu, na ktorý môže naraziť veľa ľudí je dobrým spôsobom, ako oboznámiť ľudí s týmto problémom, ktorý majú tie holky, pretože kým som nenavštevovala blog a nenarazila na také dievčatá, tak som ani ja nevedela o anorexii nič z tohto uhla, pretože práve blog je miesto, kde hľadajú tie dievčatá útechu a neviem ako ty, ale ja na svojom blogu píšem úprimne, tak prečo by ana blogerky vo svojich článkoch prekrucovali pravdu a pridávali možno vymyslené jedálničky? A aj keby to tak bolo, väčšina takto chorých dievčat sa snaží nejesť.
Taktiež nehovorím, že anorektičky sú hlúpe. Je mi jasné, že je to hrozná choroba a možno veľmi dobre vedia, čo robia, ale je hlúposť riešiť chudnutie takýmto spôsobom. Áno, ked' sa na seba pozrú do zrkadla, tak vidia úplne inú osobu, ako tú, ktorá tam naozaj stojí a áno, hned' vtedy si vsugerujú, že to musia zmeniť.
Písala som, že nepoznám všetky anorektičky, ved' to sa ani nedá a nepoznám dôvody, prečo sa to rozhodli riešiť takýmto spôsobom. Je mi jasné, že NIKTO sa anorektičkou nestane len preto, že sa na seba pozrie do zrkadla a vidí sa ako tučná. Samozrejme, že sú za tým problémy, ktoré ten človek má vo svojom osobnom živote. To, že som napísala, že tie dievčatá nepoznám, som nemyslela tak, že sú mi vlastne ukradnuté (ako si to myslíš ty). Myslela som to tak, že tým pádom, že ich nepoznám, nehádžem všetky do jedného vreca, pretože každá z nich má iný problém a iné dôvody, o ktorých ja ani netuším.

Chcela by som ti ešte úprimne odpovedať na otázky, ktoré si mi položila.:
''Máš dny kdy se přejíš tak, že máš nafouknuté břicho, protože sis jednoduše nemohla pomoct a ty špagety byly neskutečně dobré? Necvičíš a když už, tak maximálně jen v tělocviku? Tvůj veškerý denní příjem vitamínů je složen z jednoho kousku (či dvou) ovoce? Jsi obézní? Pokud na většinu otázek odpovídáš ano, věř mi, že ani tvoje stravovací návyky nejsou výhrou.''
Vôbec ma nepoznáš a preto by som ti chcela objasniť zopár vecí. Si názorným príkladom toho, ako si niekto dokáže utvoriť mylné predstavy na základe jedného článku.
Nikdy sa neprežieram a jem normálne, ale áno, aj mne sa stane, že niekedy si naložím aj druhú dávku, pretože to jedlo bolo dobré. Ja si nepočítam kalórie a jem len to, čo mi chutí, aj ked' mi samozrejme nechutí všetko. Ale nemôžeš hned' súdiť každého, kto sa raz za čas dobre naje. Nehovor mi, že ty sa ani raz za čas nenaješ do prasknutia, teda, pokiaľ nie si aj ty ten typ človeka, ktorý radšej dá prednosť číslu na svojej váhe ako dobrému jedlu.
Aby som sa vrátila k tvojim otázkam,tak áno cvičím. Navštevujem základnú umeleckú školu a venujem sa tancu už desiaty rok (teraz mám takmer 17 rokov). Tréningy mám dvakrát do týždňa dve hodiny a pätnásť minút a snažím sa stíhať školu a svoje záujmy. Na tých tréningoch celý čas makám a ak si niekedy vyskúšala scénický tanec a balet tak ti asi dôjde, že to vôbec nie je ľahké, takže aj tú čiastku, čo priberiem, hned' zhodím počas jedného tréningu. Každý deň zjem asi dve jablká a večer si dám pomaranč, pretože tie kupujeme veľmi často. Väčšinou jem cestoviny alebo kuracie mäso, v McDonalde som bola naposledy v lete a celkovo som tam bola možno 4-krát za život. Meriam 177 cm a moja váha ukazuje číslo 56, takže dovolím tvrdiť, že od obezity mám poriadne d'aleko. Takže asi ma nepoznáš tak veľmi ako si myslíš. Vidíš, asi nie je dobré súdiť hned' človeka podľa toho, ako si ho predstavuješ ty sama.
A vieš čo? Všetky tieto informácie sú na mojom blogu v mojich článkoch, takže keby si sa obťažovala spoznať ma (a nehádzať ma do jedného vreca) tak by si tieto veci už vedela.
Ďakujem ti za tvoj rozsiahly názor. :)

5 faun faun | E-mail | Web | 20. března 2016 v 22:14 | Reagovat

Víš, v úvodu bych ti chtěla napsat, že vše, co dál napíšu, myslím v celkem přátelském duchu.
Lidé si celkově myslí, že kdo se jednou léčil, je vyléčen navždy jako u chřipky. Sama jsem si neubližovala, vím o sobě, že dělám věci raději napoprvé pořádně a já se chtěla jenom rovnou zabít, bez jizev, bez "viditelných kazů". Kamarádka se řezala a naštěstí časem našla lepší důvod k žití, který na začátku neměla. Možná proto, že vím, jaké to je prát se pořád s cejchem "nemoci"(v mém případě pokulhávající sebevědomí) sama v sobě a navíc ještě značkou od okolí, reaguji na tento článek i ten zmíněný o komentář výše.
Sama jsem na něho reagovala na tom blogu, jen jsem byla spíše za tábor "druhé strany". Přestože chápu, že anorexie s bulimií jsou mentální "hlavové" nemoci (stejně jako přejídání až obezita, hromadění věcí), začínám být alergická na blogísky třináctiletých holek, které v rámci puberty a nespokojeností s pletí, postavou, prsama a zadkem- v touze po extrarychlém zlepšení "problému" sáhnou po drastické dietě místo toho "zdravého hubnutí", které je přirozenější. Průšvih je v tom, že se samy ty holčičky ohání slovy Pro-ana, anorektičky a hesly jako "Než žít a být tlustá, raději umřu krásně hubená a křehká". (A když si zadáš do vyhledávání na blog.cz ana-blogy, vyskočí jich hned několik stran seznamu.) Víš, tyto holky to kazí, všem ostatním. I těm, které jsou trvale pod tlakem, až se jim tělo zhroutí. Sama se chytám za hlavu, když se otočí pozornost na lidi s poruchou kvůli zabití, útěku a ostatním věcem, když to někdo "kazí mě". Proto bych chápala, kdyby i tebe štvalo, že honba za dokonalou postavou a přejmenovávání  drastické hladovky na anorexii, jen kazí pohled a vnímání okolí na ty opravdu nemocné.
Víš, co přesně vadí mě? Když si rozkliknu blog holky, která prohlásí, že ji právě podruhé propustili z nemocnice, kde byla opět na kapačkách a strašně se těší, jak bude chvilku pro rodiče hrát vzornou, ale bude v aně pokračovat, protože se najednou cítí tlustá a "psychiatři jsou zamindrákovaní debilové". To mi vadí mnohem víc, než puberťačky. Tento přístup mi říká, že všichni můžou pindat, co chtějí, ale slečna je prostě rozhodnuta a nechce. Podruhé a nic. Prostě plýtvání snahy i těch doktorů, kteří by jinak měli víc času na jiné, kteří by o to třeba stáli. A potom cítím bezmoc jak za ně, tak za tu holku, které nepomůže nikdo, když sama nechce. Jasně, i ty, co sedí na zadku a pláčou, že je to nemoc a nedá se s tím nic dělat, i to mě štve, protože vím, že není snadné se namotivovat a udržet si vůli pro léčbu, ale samo kňourání nic nezmění. Chtít, chtít hodně a makat na sobě.

Možná by ten článek nevyvolal takový rozruch, kdyby nebyl v sekci Blog dne vybrán právě jeden Ana-blog. Samotné mi padla čelist a pak jsem si říkala, že to raději nechám bez reakcí. Tobě držím palce, z toho, co jsem od tebe zatím přečetla, vypadáš jako fajn holka. Přestože já mám nějaké "ale a proti", neznamená to, že jsme úplně jiné a musíme na sebe štěkat. Přeju hodně štěstí. :-)

6 fall fall | Web | 2. května 2017 v 6:06 | Reagovat

A jak to vypadá s Loo nyní, jak pokračuje dále?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama