Červenec 2015

Co všechno se za tu dobu událo...

7. července 2015 v 3:19 | Loo |  Diary
Zdravím!

Už při znovu rozjíždění blogu jsem si říkala, že nechci tento blog vést jako deníček, kde si budu vylévat své city a poslední dobou se mi to docela dost daří, ačkoliv sem nepřibývají téměř žádné články. Jen věřte, že na blog jsem nezapomněla. Chodím sem pořád, jen občas nemám ponětí o čem psát a když už mám nápady na psaní, tak jsou tři ráno jako právě teď.

Tento článek vzniká především z popudu, že lidé jednoduše ničemu nerozumí. Stále mi přijde, že i zde na blogu pobíhají čtenáři jako zmatené ovečky a neví, co se doopravdy děje. Ačkoliv se pohybuji v komunitě, která by teoreticky měla vědět, čím jsem si prošla a má mysl prochází, často v komentářích a i mimo blog se setkávám s tím, že mě vidí jako zdravou, sebevědomou.... Jenže opak je pravdou. Netvrdím, že jsem na tom nějak extra špatně a to tady právě jde. Když vám není dostatečně zle, nezmítáte se v depresích, neubližujete si, tak vás automaticky lidé zaškatulkují, že už vám nic není.

Já jsem stále v léčebném programu. Nejsem jako nová. Není to, jako když vyměníte televizi za novou. Nebo necháte v ní opravit tu součátku, která nefungovala. Takto to s psychickými poruchami nefunguje. Vy s tím jednoduše musíte žít a mít ji pod kontrolou. Ona nezmizí. Ona tam pořád je.

Abych trochu přiblížila, čím jsem si procházela za poslední roky. Nevím, nejsem si jistá, zdali se můj vztah k sobě samé zlepší. Momentálně se nacházím na opravdu křehké linii a dalo mi opravdu velkou práci se k ní vůbec dostat, když nenávidíte sebe a své tělo. A ano, všechno jsem si musela udělat sama, nikdo ke mně nepřišel a nezachránil mě z toho všeho. Navíc jako každý člověk procházející léčením z PPP jsem si prošla nárůstem váhy a bohužel v mém případě opravdu velkým. V loňském roce jsem vážila tolik, že jsem spadala do kolonky obézních. Od té doby až do dneška jsem zhubla 18 kg a konečně spadám pouze do kolonky nadváhy. Nehodlám tady vypisovat svůj hubnoucí plán, protože ani žádný neexsituje. Jím tolik, abych měla dostatek živin. Cvičím. Můj jídelníček není dokonalý. Jsem člověk, tudíž hreším, ale nehubnu stylem, že bych násilně hladověla, zvracela nebo cvičila až do bezvědomí... Když to shrnu, je to "zdravé hubnutí".

K mému nárůstu váhy se ještě vrátím v jednom z následujích článků, protože je to docela důležité téma, které bych chtěl probrat detailněji, ale nejvíce jsem se posunula ve vztahu k sobě samé. Naučila jsem se koexistovat sama se sebou. Není to láska k sobě samé, ani respekt, ale smířila jsem se s tím, že mám tady něco důležitého na práci a navíc já nejsem hodna toho, abych si brala život.

Hodně mě poznamenala i smrt mojí maminky. Už to jsou dva roky... Musím říct, že mi dala lekci. Viděla jsem, jak její smrt zdrtila všechny, a proto nemůžu dopustit... Nemohla bych dobrovolně odejít s myšlenkou, že bych tady zanechala ještě větší spoušť. A ačkoliv bych chtěla jít za ní, tak vím, že jednoduše nemůžu. Nemůžu být takový sobec a ublížit ostatním, jenom proto že já chci. Jak už jsem řekla dřív nejsem hodna toho, abych si vzala svůj život.

Už si přesně nepamatuju den a ani rok, kdy jsem si naposledy schválně ublížila. Už by to mohly být tři roky, možná víc... Nejdůležitejší ovšem je, že vím, že už to neudělám. Ano, už navždy zůstanu morbidní a když musím provést nějaký zákrok na sobě, tak se toho nebojím, tak stejně pořád budu mít chuť žiletku vytáhnout a hrát si s ní, nebo ji dokonce vezmu do ruky a budu si s ní hrát, ale k mé kůži se blíže přiblíží. Tak stejně vždycky budu mít ráda své jizvy, protože to ony mě provedly tím špatným a bez nich bych tu nebyla. Kdybych je neměla, tak nejsem taková, jaká jsem nyní. Dokáži koexistovat sama se sebou a hledám svůj důvod bytí v pomoci druhým.

Ať už jsem si prošla čímkoliv, vše mě dovedlo až k tomuto rozhodnutí a procitnutí, že i můj život má v tomto oceánu bytí cenu, i kdyby jen malichernou.

Mějte se krásně, važte si svého života, rodiny a přátel,
Vaše Loo