Záchvaty úzkosti

28. září 2014 v 0:02 | Loo |  Psychické potíže
Zdravím!

Přináším Vám článek, o kterém jsem se zmiňovala dříve. Chtěla jsem ho napsat už dříve, ale bohužel mě škola zaneprázňovala na tolik, že nebyl čas a ani myšlenky na psaní článku. Dnes jsem naštěstí v dobrém rozpoložení a mám příhodnou atmosféru, což by mohlo znamenat, že bych mohla zase něco vypotit.

Předem musím upozornit, že toto je téma, o kterém jsem s nikým nemluvila. Doopravdy nikdy. Možná pár lidí něco tuší... Navíc je to docela čerstvé téma. Je to věc, která je pořád se mnou. Dá se říct, že anorexie a ani další druhy sebepoškozování mě tak nehlodaly jako toto. Když to vezmu s rezervou, tak moje porucha příjmu potravy a ani sebedetruktivní chování mi nebránilo v životě. Opravdu Vás žádám, abyste to brali s rezervou a hodně velkou, ale když obojí porovnám s úzkostnou poruchou, tak nic z toho mi nebránilo tolik v životě jako právě ona. Nejezení a zvracení se dalo vždycky nějak obkecat a když jsem si dávala pozor na to, aby se mi nevyhrnovaly rukávy, tak jsem byla v suchu, ale pokud se někde rozklepete a pak složíte, tak to už jen tak lehce neobkecáte...

Poprvé, když jsem se takhle složila, bylo v osmé třídě, když jsem byla s pár spolužáky a tuším dvěma učiteli na Slovensku u naší sesterské školy. Vždycky jsem tohle připisovala abstinenčnímu chování, protože to bylo poprvé, co jsem se pokoušela skončit se sebepoškozováním... Když jsem se na to dívala zpětně, tak to nejspíš byl jeden z mých prvních záchvatů úzkosti...

Největší problém je, že ze záchvatů si moc nepamatuju a vzpomínám si jen na útržky. Vlastně i to, co se stalo tehdy, mi pak říkala jedna holka, která se mnou byla na pokoji. Já si pamatuju, že jsem byla v chatce na terase a pak jako by se mi zatmělo před očima a pak si pamatuju, jak sedím na posteli a šeptám si s jednou učitelkou... Mám jen útržky. Prý jsem se v afektu i pořezala náušnicí...

Abych pravdu řekla, tak jsem za tuhle věc i možná ráda, protože tehdy se o mě začala trochu více zajímat naše matikářka, která byla shodou náhod i výchovná poradkyně. Jednou si mě zavolala do kanceláře a já jí jen trochu okrajově pověděla, co se děje... tehdy se to začalo všechno řešit... Vím, že přišla k nám domů a měla docela dlouhý rozhovor s maminkou a babičkou. Tehdy jsem prvně začala chodit k psycholožce a tu jsem měla i docela ráda, ale jak jsem k ní přestala chodit, tak se můj stav zhoršil a to rapidně...

Jak takové záchvaty probíhají? U každého jinak... Já Vám povím, jak záchvaty probíhají u mě. Může to mít nějaký psychický podklad a nebo taky ne...Začíná to tím, že se celá rozklepu, nedříve končetiny a pak úplně celá. Následně se mi zrychlí tep i tlak, začnu hyperventilovat (= nekontrolovatelné dýchání) a pak někdy bez včasného zakročení a podání léků se zhroutím.... Co je dále se mnou, absolutně netuším. Ale vím, že se vždycky probudím v posteli, nejspíš mě tam přenesou.

Zatím musím zaklepat, že se mi tohle nestalo někde na veřejném prostranství. Nejhorší nejspíš bylo to Slovensko. Můj poslední záchvat úzkosti se mi stal v létě... Byla jsem v kině s kamarádkou a nejdou z ničeho nic jsem se začala třást. Snažila jsem se to kontrolovat. Podařilo se mi to, ale jakmile jsem přišla domů, tak to na mě lehlo. Okamžitě jsem si brala prášky a šla do postele...

Tyto záchvaty mě docela dost omezovaly v životě. Určitě na tom měla podíl i deprese, že jsem se naprosto izolovala. Nikam jsem nechodila, prospala dny a nebo naopak byla nejstále vzhůru [viz diagnostika bipolární poruchy, která nakonec byla vyvrácena (?)]... Několikrát jsem se pokoušela jít do školy a vždycky před odchodem jsem dostala záchvat... Někdy ještě před tím, než jsem vyrazila a jindy přede dveřmi. Bylo to hrozné období. Můj život šel tehdy do háje a to nemyslím jen možný vyhazov ze školy... Byly to šílené dny. Kdyby se to neřešilo, tak by mi nejspíš zkolaboval organismus. Žila jsem hrozně. Porucha příjmu potravy, deprese, sebedestruktivní chování...

Naštěstí se mi vše podařilo vyřešit. Ano, brala jsem léky, ale nyní jsem bez nich. Neberu žádná psychofarmaka pravidelně. Léky kdyby náhodou mám, ale nenosím je vždycky u sebe. V Anglii jsem je nicméně měla. Pro jistotu. Byla to změna prostředí, dlouho jsem nikde sama nebyla... Musím říct, že jsem to zvládla a dokonce i davy lidí na Oxford Street. Netvrdím, že jsem za to na sebe pyšná, to ne, ale jsem ráda, že jsem to zvládla a nesložila se tam někde uprostřed ulice jako mládě žirafy.

Zdá se, že tyhle záchvaty dostávám pod kontrolu, ale pořád tady jsou. Slyším, jak klepou na dveře, když mám být zkoušená, předvádět něco před lidmi, jít do školy, když se převlíkám, vidím se v zrcadle, jím...

Pokud zažíváte něco podobného nebo dokonce i horšího, mnohem horšího, tak se nebojte vyhledat pomoc. Pokud máte záchvaty úzkosti jako já a berete na ně pravidelně léky, tak se na ně neupínejte. Ony Vám sice pomohou, ale časem úplně zhuntují. Psychofarmaka patří k jedněm z nejhorších léků vůbec. Nespoléhejte se jen na léky. Léky Vám uleví, ale pokud se sebou něco neuděláte Vy, tak se nic nestane. Ony Vás jen budou přidržovat. Představte si je pouze jako podpěry, které se ovšem mohou bez Vaší vůle zlomit. Pokud berete vysoké dávky, bylo by fajn je snížit, když už by nešlo úplně vysadit. Léty braním léků se tělo stane na nich závislé a pak už je potřebuje, i když Vám tak velké nebezpečí záchvatů nehrozí. O alternativách si promluvte se svým psychiatrem a pokud nebude ochotný s Vámi komunikovat a dál do Vás bude cpát léky, tak se nebojte přejít k nějakému jinému. Všichni nejsou špatní. Moje sice nepatří k těm špatným, ale zase ani do nebes bych ji nevolala.

Hlavně se nebojte vyhledat pomoc, i kdybyste si měli jen s někým popovídat a ten Vám doporučil co dál.

Doufám, že se máte skvěle, tímto článkem jste zase něco zjistili a že jste a zůstanete nadále zdraví,
Vaše Loo
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ko Ky Ko Ky | Web | 28. září 2014 v 9:18 | Reagovat

sesypaly se, protože si myslí, že já jsem ta špatná a že ony jsou ty dobří a ve všem co se týče mě mají jen čistou pravdu...jo lidi s poruchou příjmu potravy jsou dosti špatné....
taky určitým lidem s tímto onemocněním pomáhám a tedy s nimi je to v pořádku:)

zdravá zcela nejsem, ještě pokašlávám a když se nějakou dobu nevysmrkám, tak mám ucpaný nos:) neboj takové inspirace zde budou taky;)

jo povede, věřím v to:) neboj já už piji dostatečně :) není zač, chápu :)

2 Ko Ky Ko Ky | Web | 28. září 2014 v 9:20 | Reagovat

Hezky jsi to popsala a je mi líto, že jsi si něčím takovým prošla:( Tohle kdybych zažívala, tak už tady ani popravdě nejsem, tak je vidět jaká silná osobnost jsi, když jsi to zvládla. :)

3 Rezzy Rezzy | Web | 28. září 2014 v 9:41 | Reagovat

Moc děkuji za milý komentář, jsi zlatá :)

Souhlasím s tebou v tom, že úzkosti jsou to, co mě snad v životě nejvíc trápilo. Jo, anorexií nebo sebepoškozováním jsem se sice ničila, ale úzkosti... to je hrozné utrpení a fakt to hodně omezuje. Já jsem se naštěstí nikdy úplně takhle nesložila, že bych si ani nic nepamatovala, ale párkrát jsem od toho neměla daleko. Mrzí mě, že máš takové záchvaty, musí to být hrozné :(
Jinak se teda musím přiznat, že ač bych raději byla bez léků, tak momentálně si to bez nich ještě nedovedu představit :( Bojím se, že bych nezvládla psychicky ten stres z vysoké atd. Ale snad si brzy zvyknu a třeba budu moct zase snížit dávku nebo jedny léky úplně vysadit. Moje psychiatrička se naštěstí vždy snaží předepisovat léků co nejméně a co nejmenší dávky, nic by mi necpala zbytečně.

4 Vivi Vivi | Web | 28. září 2014 v 13:32 | Reagovat

Uzkostné stavy poznám velmi dobre. Príde to na človeka a vtedy nevnímaš nič iné, len to ako ti je zle a cítim sa akokeby v inom svete. Je to hrozné, nemať nad sebou kontrolu a potom mam pocit, že sa zbláznim a potom mi už je zle, len ked si nato spomeniem a je to začarovaný kruh. Liečím sa na panickú poruchu a viem, že lieky sú zlo ale ja si neviem rpedstaviť žiť bez AD napr. ktoré mi velmi pomohli. Ale zass určite nechcem brať tak vysoké dávky liekov na ukludnenie, ktoré beriem teraz. Myslím, že to už tak trochu prešvihli len zato že som skolabovala. Uvidím čo bude zajtra, idem za psych. aj s mamou.
Inak ti prajem a držím velmi velmi palce aby sa to zlepšovalo a aby si tieto záchvaty dostala pod kontrolu úplne:)

5 coldplay-ana coldplay-ana | Web | 29. září 2014 v 20:37 | Reagovat

Děkuji za komentář na mém blogu a omlouvám se za delší pauzu, to pečivo, co jsem pekla, tak peču normálně v troubě :)) a jsou fakt vynikající, nechutná mi to umělé ze supermarketů :( A jinak o tvém článku ... přesně vím, jak se cítíš, takovéhle stavy mívám poslední dobou pořád...celkem se to zlepšilo po vysazení hormonální antikoncepce....snad se brzy vše zlepší a bude ti líp :)

6 Amelie Amelie | Web | 30. září 2014 v 23:27 | Reagovat

Je úžasné, že jsi to zvládla, že to zvládáš..ale není jednoduché vysadit léky..obě moje dcery s něčím podobným válčí a nezvládají "běžný život". Vysadit léky nejde, docházejí i na psychoterapie ap. a já doufám, že někdy jim bude líp...

7 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 6. října 2014 v 17:23 | Reagovat

Strašně se mi líbí, jak jsi popsala v posledním velkém odstavci proč se nespoléhat jen na léky a proč se nebát vyhledat pomoc. Jsi statečná. Hodně štěstí :-)

8 saorisse saorisse | Web | 7. října 2014 v 21:59 | Reagovat

Úzkost znám velmi dobře, ale záchvaty úzkosti, který tady popisuješ, nemám. Musí to bejt hodně psychicky náročný, protože si nikdy nemůžeš bejt jistá, že jim nepodlehneš a neupadneš do bezvědomí...a už ta samotná nejistota člověka pořádně vydeptá.
Ještě, že jsi kolem sebe měla vždy lidi, který ti mohli pomoct. Doufám, že to tak bude vždy.
Obdivuju tě, že to zvládáš bez léků. Opravdu klobouk dolů. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama