Září 2014

Záchvaty úzkosti

28. září 2014 v 0:02 | Loo |  Psychické potíže
Zdravím!

Přináším Vám článek, o kterém jsem se zmiňovala dříve. Chtěla jsem ho napsat už dříve, ale bohužel mě škola zaneprázňovala na tolik, že nebyl čas a ani myšlenky na psaní článku. Dnes jsem naštěstí v dobrém rozpoložení a mám příhodnou atmosféru, což by mohlo znamenat, že bych mohla zase něco vypotit.

Předem musím upozornit, že toto je téma, o kterém jsem s nikým nemluvila. Doopravdy nikdy. Možná pár lidí něco tuší... Navíc je to docela čerstvé téma. Je to věc, která je pořád se mnou. Dá se říct, že anorexie a ani další druhy sebepoškozování mě tak nehlodaly jako toto. Když to vezmu s rezervou, tak moje porucha příjmu potravy a ani sebedetruktivní chování mi nebránilo v životě. Opravdu Vás žádám, abyste to brali s rezervou a hodně velkou, ale když obojí porovnám s úzkostnou poruchou, tak nic z toho mi nebránilo tolik v životě jako právě ona. Nejezení a zvracení se dalo vždycky nějak obkecat a když jsem si dávala pozor na to, aby se mi nevyhrnovaly rukávy, tak jsem byla v suchu, ale pokud se někde rozklepete a pak složíte, tak to už jen tak lehce neobkecáte...

Poprvé, když jsem se takhle složila, bylo v osmé třídě, když jsem byla s pár spolužáky a tuším dvěma učiteli na Slovensku u naší sesterské školy. Vždycky jsem tohle připisovala abstinenčnímu chování, protože to bylo poprvé, co jsem se pokoušela skončit se sebepoškozováním... Když jsem se na to dívala zpětně, tak to nejspíš byl jeden z mých prvních záchvatů úzkosti...

Největší problém je, že ze záchvatů si moc nepamatuju a vzpomínám si jen na útržky. Vlastně i to, co se stalo tehdy, mi pak říkala jedna holka, která se mnou byla na pokoji. Já si pamatuju, že jsem byla v chatce na terase a pak jako by se mi zatmělo před očima a pak si pamatuju, jak sedím na posteli a šeptám si s jednou učitelkou... Mám jen útržky. Prý jsem se v afektu i pořezala náušnicí...

Abych pravdu řekla, tak jsem za tuhle věc i možná ráda, protože tehdy se o mě začala trochu více zajímat naše matikářka, která byla shodou náhod i výchovná poradkyně. Jednou si mě zavolala do kanceláře a já jí jen trochu okrajově pověděla, co se děje... tehdy se to začalo všechno řešit... Vím, že přišla k nám domů a měla docela dlouhý rozhovor s maminkou a babičkou. Tehdy jsem prvně začala chodit k psycholožce a tu jsem měla i docela ráda, ale jak jsem k ní přestala chodit, tak se můj stav zhoršil a to rapidně...

Jak takové záchvaty probíhají? U každého jinak... Já Vám povím, jak záchvaty probíhají u mě. Může to mít nějaký psychický podklad a nebo taky ne...Začíná to tím, že se celá rozklepu, nedříve končetiny a pak úplně celá. Následně se mi zrychlí tep i tlak, začnu hyperventilovat (= nekontrolovatelné dýchání) a pak někdy bez včasného zakročení a podání léků se zhroutím.... Co je dále se mnou, absolutně netuším. Ale vím, že se vždycky probudím v posteli, nejspíš mě tam přenesou.

Zatím musím zaklepat, že se mi tohle nestalo někde na veřejném prostranství. Nejhorší nejspíš bylo to Slovensko. Můj poslední záchvat úzkosti se mi stal v létě... Byla jsem v kině s kamarádkou a nejdou z ničeho nic jsem se začala třást. Snažila jsem se to kontrolovat. Podařilo se mi to, ale jakmile jsem přišla domů, tak to na mě lehlo. Okamžitě jsem si brala prášky a šla do postele...

Tyto záchvaty mě docela dost omezovaly v životě. Určitě na tom měla podíl i deprese, že jsem se naprosto izolovala. Nikam jsem nechodila, prospala dny a nebo naopak byla nejstále vzhůru [viz diagnostika bipolární poruchy, která nakonec byla vyvrácena (?)]... Několikrát jsem se pokoušela jít do školy a vždycky před odchodem jsem dostala záchvat... Někdy ještě před tím, než jsem vyrazila a jindy přede dveřmi. Bylo to hrozné období. Můj život šel tehdy do háje a to nemyslím jen možný vyhazov ze školy... Byly to šílené dny. Kdyby se to neřešilo, tak by mi nejspíš zkolaboval organismus. Žila jsem hrozně. Porucha příjmu potravy, deprese, sebedestruktivní chování...

Naštěstí se mi vše podařilo vyřešit. Ano, brala jsem léky, ale nyní jsem bez nich. Neberu žádná psychofarmaka pravidelně. Léky kdyby náhodou mám, ale nenosím je vždycky u sebe. V Anglii jsem je nicméně měla. Pro jistotu. Byla to změna prostředí, dlouho jsem nikde sama nebyla... Musím říct, že jsem to zvládla a dokonce i davy lidí na Oxford Street. Netvrdím, že jsem za to na sebe pyšná, to ne, ale jsem ráda, že jsem to zvládla a nesložila se tam někde uprostřed ulice jako mládě žirafy.

Zdá se, že tyhle záchvaty dostávám pod kontrolu, ale pořád tady jsou. Slyším, jak klepou na dveře, když mám být zkoušená, předvádět něco před lidmi, jít do školy, když se převlíkám, vidím se v zrcadle, jím...

Pokud zažíváte něco podobného nebo dokonce i horšího, mnohem horšího, tak se nebojte vyhledat pomoc. Pokud máte záchvaty úzkosti jako já a berete na ně pravidelně léky, tak se na ně neupínejte. Ony Vám sice pomohou, ale časem úplně zhuntují. Psychofarmaka patří k jedněm z nejhorších léků vůbec. Nespoléhejte se jen na léky. Léky Vám uleví, ale pokud se sebou něco neuděláte Vy, tak se nic nestane. Ony Vás jen budou přidržovat. Představte si je pouze jako podpěry, které se ovšem mohou bez Vaší vůle zlomit. Pokud berete vysoké dávky, bylo by fajn je snížit, když už by nešlo úplně vysadit. Léty braním léků se tělo stane na nich závislé a pak už je potřebuje, i když Vám tak velké nebezpečí záchvatů nehrozí. O alternativách si promluvte se svým psychiatrem a pokud nebude ochotný s Vámi komunikovat a dál do Vás bude cpát léky, tak se nebojte přejít k nějakému jinému. Všichni nejsou špatní. Moje sice nepatří k těm špatným, ale zase ani do nebes bych ji nevolala.

Hlavně se nebojte vyhledat pomoc, i kdybyste si měli jen s někým popovídat a ten Vám doporučil co dál.

Doufám, že se máte skvěle, tímto článkem jste zase něco zjistili a že jste a zůstanete nadále zdraví,
Vaše Loo

In England

17. září 2014 v 14:21 | Loo |  Co mi nedá spát
Zdravím!


V pátek v odpoledních hodinách jsem se konečně octila na hranicích ČR a musím Vám říct, že to byl krásný pocit. Po první zastávce v Mc Donalds na záchodech jsem hned běžela na benzínku si šla koupit pití a bylo mi absolutně u mé levé půlky, že jsem v autobuse měla ještě 0,75l čisté vody. Bylo mi absolutně u paty, že je pití na benzínkách předraženo a okamžitě jsem si koupila kaštanový Rajec. Pocit prvního doušku nejde popsat...

Mám jen pár věcí, které bych Anglii vytkla, možná je to i tím, že jsem tam byla pouze dvakrát, protože každá země má své mouchy. Jedna z hlavních věcí, která mi tam vadila, byl pitný režim. Nejsem si stoprocentně jistá, zda-li to takto dělají normálně, že půl litru vody jim stačí na celý den i ve vysokých teplotách... I když bylo množství nevyhovující, tak se ještě pořád dá nějaké pití dokoupit, ale jaké... Na výběr máte z Fant, Coca Col, Spritů, Pepsi... a čisté vody za více než dvě libry (cca sedmdesát korun). Nesmím zapomenout na lacinou podobiznu Spritu, ale to je tak asi všechno. Jinak samozřejmě seženete džus, přeslazený džus... Žádné minerální vody a už vůbec ne perlivé. Po pár dnech pití pouze čisté vody, která ještě k tomu byla teplá jako moč, jsem ji měla až po krk. Čistá voda mi nikdy nechutnala a to už je jedno, jestli je to ta z kohoutku a nebo pramenitá, pokud není perlivá, tak mi je z ní blbě. Sladké sračky typu od firmy Coca Cola company vážně nepiju, to už bych si rovnou mohla dát obarvenou vodu s kilem cukru...

Ale kdybych pominula tohle, tak jsem se měla fajn. Cesta sice byla vyčerpávající (kolem dvaceti hodin autobusem), ale stálo to za to. Užila jsem si to a ty peníze za to stály.

Když jsem tam byla minule, tak mi bylo čtrnáct a Anglii jsem vnímala úplně jinak než teď. Byla to moje první zkušenost konverzovat s lidmi, jejichž rodným jazykem je angličtina. Musím se přiznat, že tehdy z toho humbuku jsem byla na větvi, ale teď to bylo jiné. Dnes angličtinu používám téměř každý den, takže už nebyl problém vést rozhovor. Vlastně... z naší čtyřčlenné skupinky (se kterou jsem bydlela) jsem nejvíce mluvila já. Heh, dokonce jsem se zakecala s jednou prodavačkou u Givenchy. :D

Rodina u které jsme bydlely? Byla skvělá, jen mě trochu mrzí, že si s námi více nepovídali, jen vždy cestou v autě a pak před večeří... Jinak mi přišli naprosto fajn, spíš si myslím, že si mysleli, že jsme unavené a že chceme prostor na naše věci. Pro příště budu chytřejší a pokusím se o něco sama. No, nevím, jak to dopadne... dokonce v ČR mám problém s navázáním kontaktu s někým natož ještě s někým z jiné země... :D

Life update + Goodbye

7. září 2014 v 23:13 | Loo |  Diary
Zdravím!

Předem se omlouvám za mou neaktivitu, ale pokud někdo sleduje blogový twitter, tak se mohl přečíst, že jsem se nemohla dostat na blog a ani se přihlásit do sekce komentářů. Nešlo mi to ani z Chromu a ani z Opery, kterou používám téměř na vše. Nakonec se mi včera podařilo přihlásit přes můj třetí prohlížeč, ale už to bylo pozdě večer a já šla za chvíli spát, tak začínat článek nemělo smysl, protože bych přetrhla nit.

Poslední dva týdny byly docela zajímavé. Jak jste si mohli přečíst v mých minulých článcích, tak jsem měla poslední týden v srpnu doklasifikaci z šesti předmětů. Nakonec jsem vše zvládla a ještě některé předměty si i opravila, což znamená, že jsem postoupila do třetího ročníku. První týden školy byl docela zajímavý. Už ve středu jsme se začali učit, sice jenom čtyři až pět hodin, ale přece. Dokonce už nás straší s maturitou a to budeme mít maturitu až na přes rok. Ale už se připravujeme, protože co jsem slyšela, tak to bude sranda. :D

Píšu hlavně proto, že zítra ráno odjíždím do Anglie a vracím se až v pátek. Notebook si sebou neberu, takže nebude možnost psát články a ani komentovat. Na všechny blogy se podívám až přijedu, protože mám ještě spoustu připravování a jsem v polovině lakování - spíš ani to ne.

Kdyby náhodou někdo chtěl vědět, tak moje prázdniny nebyly nic extra, ostatně jako obvykle. Občasné chození ven, hraní TS3, klávesy... Nejspíš jsem se už zmiňovala, že na začátku prázdnin jsme malovali, ale to by bylo tak všechno, co by mě vytrhlo z mého stereotypního žití.

Už mám vymyšlené další články, které bych sem chtěla napsat po příjezdu z Anglie. Jeden je o úzkostné poruše, která mě doprovázela a ještě stále doprovází. Chtěla bych ji k Vám přiblížit a popsat jak probíhala u mě, protože nemusí probíhat u všech stejně. Další je zase soustředěný na anorexii a třetí na sebepoškozování. U anorexie to bude pouze článek na přemýšlení a u sebepoškozování se budu zabývat mýty. Doufám, že s články budete spokojeni.

Nebojte se, anketu sleduju. Podle ní se taky budu trochu řídit, proto jsem ji taky udělala. Jestli máte i jiné nápady na články, tak mi je klidně napište do komentářů a já zvážím, jestli bych měla chuť něco takového napsat a nebo jestli bych měla o čem psát. Musím Vás upozornit, že jsem nepozřela všechnu moudrost světa a rozhodně nevím všechno. Taky jsem si neprošla úplně vším a nechci psát ze strany pozorovatele. Jak jistě víte, tak snad všechny mé články se zakládají na mých zkušenostech a ne na teoriích a nebo psychologických poučkách, a proto jestli Vás něco konkrétně zajímá, tak se nebojte zeptat. Nikdy nevíte, kdy některá informace může pomoci někomu druhému.

Zatím máte nejvíce zájem o mé zkušenosti s poruchou příjmu potravy a o články, ve kterých se zaměřuji na různé problémy společnosti. Po dobu co tu nebudu, bych byla ráda, kdybyste mi aspoň trochu osvětlili, co konkrétně máte chuť číst a nebo Vás zajímá. Nerada bych vařila z vody a tak trochu si za to můžu sama, že jsem tam ty odpovědi dala. :D Jak budu na cestách, tak se pokusím něco vymyslet, ale nic neslibuji, nejdřív napíšu články, které jsem už zmínila dříve, protože už mi doslova nedávají spát.

Já doufám, že Vy se máte úžasně a prázdniny jste si užili na maximum a do nového školního roku jste vešli s dobrou náladou. Maturantům přeji hodně ůspěchů k následující maturitě a ostatním ať ten další rok přežijí ve zdraví! Těm, kteří nastoupili do práce a nebo už pracují několik let, tak jim přeji hodně volných dní a silné nervy, aby to všechno přežili a nepracujícím přeji, aby si našli práci, která je naplňuje a uživí!

Mějte se tu krásně,
Vaše Loo