Začátky sebepoškozování

23. srpna 2014 v 11:05 | Loo |  Sebepoškozování
Zdravím!

Před dnešním učením jsem se rozhodla napsat článek, který jsem si naplánovala v hlavě už ve tři ráno, ale psát se mi ho nechtělo, protože už jsem šla spát. Původně tohle téma mělo patřit do článku "Mýty a fakta o sebepoškozování", ale když jsem o tom přemýšlela, tak mi došlo, že tohle téma si zaslouží svůj vlastní oddělený článek. Taky docela dost přemýšlím o tom, že i přesto tohle téma zahrnu do Mýtů a faktů, protože pokud něco člověk neslyší/nečte stokrát, tak mu to snad ani nedojde.

Když už vezmeme v potaz, že okolí, které se se sebepoškozováním v nijak závažné míře nesetkalo, uzná, že je to vážná věc a neměla by se brát na lehkou váhu, tak se mylně domnívá, že za to může společnost. Konkrétně dnešní společnost. A nejsou jediní. I lidé, kteří se sebepoškozují, si to myslí. Vlastně vše, co se děje ve světě, tak jako první komentář, co čtu/slyším je, že za všechno může dnešní společnost. Tak trochu lidé zapomínají, že i oni tvoří tu dnešní společnost.

Nechci úplně očistit okolí člověka, který si dobrovolně ubližuje, ale není tak úplně pravda, že za to může pouze a jen jeho okolí. Sebepoškozování v tom člověku už musí být a tvořit se začalo už v poměrně raném věku. Samozřejmě, pokud se nachází v negativním prostředí, tak se to sebepoškozování vyvíjí mnohem rychleji a pak vyústí v takové míře, že je opravdu těžké dostat takovou věc pod kontrolu, ale jde to. I psychopat se narodí psychopatem a časem se to v něm umocňuje, pokud jsou pro to vhodné podmínky a tak stejně to je se sebepoškozováním a jinými psychickými problémy. Ovšem netvrdím, že to takhle musí být u každého, ale mně se to potvrdilo už na několika osobách a i mně samotné. Existují i lidé, u kterých je to náhlá sprcha, ale těch je, podle mě, hodně málo. Většinou už to má počátek v dětství.

Abyste si nemysleli, že tady žvatlám nesmysly, tak Vám to trochu osvětlím na mém případu. Už jako opravdu malé dítě (tři roky) jsem měla sklony k sebepoškozování a především ke dvěma druhům a to poruše příjmu potravy a ventilaci emocí skrz fyzickou bolest. Jako malá jsem strašně málo jedla a taky jsem si hodně vymýšlela (vymýšlím si i do teď a jen tak něco do pusy nestrčím, zvlášť po epizodách s žaludkem). Někteří lidé to nemohli vystát a především moje "učitelky" ve školce. Vím, že jsem jako dítě moc neposeděla na jednom místě (to dělám i do teď :D) a pořád jsem se hýbala. Když jsem měla hlad, tak jsem jednoduše přišla, ukousla si chleba od maminky a běžela si zase hrát. Bez jídla jsem dokázala být hodiny. Doma neměli námitky, jen mi občas tlačili nějaké věci, které mi nechutnaly a slovy "Budeš mít škaredého manžela.", mě strašili, když jsem nikdy nedojedla jídlo, ale stejně se nic nezměnilo. Ve školce to bylo jiné. Zarputile mě nutily jíst jejich pomazánky, na které jsem z domova nebyla vůbec zvyklá, a taky do mě cpaly "špeky". Jednoduše tuk na mase. Když si na to vzpomenu, tak mi je i teď špatně a jak víte, moc už maso nejím. Držely mě u stolu, i když se mi chtělo na záchod, musela jsem to vždycky dojíst, zavíraly mě do kumbálu, když jsem neposlouchala a nebo mě daly na ostudu do vedlejší "třídy". Naštěstí tam byla vstřícná učitelka, která mě to jíst nenutila a nechala mě to odnést. Ovšem, když mě to donutily sníst, tak jsem se s tím rozhodla skoncovat po svém a jednoduše vždycky to jídlo, které do mě silou nacpaly, zase hezky všechno vyzvracela do záchodu. Nevím, jestli to byla dětská rebélie a nebo spíš jsem nesnášela ten pocit nacpaného břicha... O téhle věci jsem už psala dříve, ale takhle do detailů jsem nezacházela. Ano, to je jeden z důvodů, proč bych se už nikdy nechtěla vrátit do školy a upřímně, jestli někdy budu mít děti, tak se nejspíš zblázním, když bude muset jít do školky. Pro malé dítě to bylo peklo a to nemluvím o šikaně ze strany dětí...

O tomto jsem ještě nikdy nemluvila, né takhle veřejně. Mám pocit, že tohle neví ani mí přátelé. Rodina ano, ale přátelé ne. Jako malá jsem se kousala. Do levého ukazováčku mezi prvním a druhým kloubem. Nebylo to nic light. Kousala jsem se až do krve a několikrát mi ty rány začaly hnisat. Doma mi říkaly, že jestli si to budu pořád kousat, tak mi ten palec uřežou. Když teď nad tím zpětně přemýšlím, měly pravdu. Kdyby se mi tam dostana sněť, tak jediná možnost by nejspíš byla amputace, protože v tak malém tělíčku by se rozšířila hóóódně rychle. Proč jsem to dělala? Především kvůli návalům silných emocí, se kterými jsem se nedokázala jinak vyrovnat a to byl vztek a smutek, ale především ten vztek. Můj bratr dokáže být hodně otravný a když jsem byla mladší, tak jsem byla docela dost velký nervák a stačilo docela dost málo a já vzteky prskala kolem sebe, protože do mě pořád šťouchal, bral mi hračky, tahal mě za vlasy a kdovíco všechno... A když jsem za ním běžela, abych mu to vrátila, nebo ho aspoň praštila, tak jsem se kousala a pořádně. Nevím, v kolika letech jsem s tím přestala, ale pamatuju si, že jsem měla zavázaný prst i na prvním stupni základní školy, tudíž to u mě vydrželo dlouho a pak na druhém stupni přišlo něco ještě mnohem lepšího, o čem víte.
Ačkoliv je moje levá ruka tenčí než pravá a to i prsty (když mi je prstýnek velký na pravé ruce, tak jej přendávám na levou, proto tam je tak akorát), levý ukazováček je můj nejtlustější prst. I prstýnky, které se v pohodně vlezou na oba mé palce, tak na něj ne a nebo když mi jsou na nich volné, tak na ukazováčku drží, jak by byly udělané přesně podle něj. Jinak žádné další anomálie na něm nejsou. Kromětloušťy vypadá normálně a stejně není to moc vidět, pokud nezkoumáte moje tělo a já můžu říct, že v prozkoumávání mého těla jsem expert. Za posledních několik let bych z toho mohla napsat i knihu o pozorování Loo.

Za svůj život jsem se setkala s nejrůznějšími lidmi a dokonce hodně velkou část z nich tvořili lidé se stejnými problémy jako já a když jsme se o tomhle bavili, tak většina uznala, že i oni měli takové začátky už v dětství, někteří se o tom nechtěli bavit, ale ti, se kterými jsem se o tom bavila otevřeně, tak jsme se na tom shodli.

Já doufám, že Vám tenhle článek něco dal a neodejdete z mého blogu bez informací, které jste v tomto článku hledali.

Úspěšné hledání dalších informací,
Vaše Loo
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lily Lily | 23. srpna 2014 v 18:10 | Reagovat

Nikdy mě nenapadlo přemýšlet nad tím, jestli se u mě sebepoškozování projevovalo už v dětství. Ale podle mě ne. Nikdy dřív, než se to stalo poprvé, jsem k ničemu takovému sklony neměla. Ale já ani teď, když je to za mnou, nemůžu vlastně říct, proč jsem to dělala. Prostě nevím.
Každopádně mám hrozně ráda tvé články, protože mě vždycky přimějí k přemýšlení. Obdivuji, jak o tom všem dokážeš otevřeně psát a hlavně jak poutavě a zajímavě. Budu se těšit na nějaký další článek.

2 Ko Ky Ko Ky | Web | 24. srpna 2014 v 12:36 | Reagovat

jj,to dává zabrat, už je to takový malý pacholek co vymýšlí lumpárny :D
odpoledne zde recept bude ;) tak se pak můžeš přijít podívat;)
taky akční,jak čtu:) já si dneska trochu více přispala,abych byla hezky vyspaná a necítila jsem se ospale:)
díky žaludek je dneska lepší:)

chápu:) taky spíše mám práci na ntb:)

3 Ko Ky Ko Ky | Web | 24. srpna 2014 v 12:38 | Reagovat

Tak tohle jsem si ráda pročetla od začátku do konce a jsem ráda kam jsi pokročila a jak to bereš ,,pozitivně". A dokážeš psát tak hezky o svých pocitech a jak co bereš.

4 Rezzy Rezzy | Web | 24. srpna 2014 v 13:25 | Reagovat

Ty zážitky ze školy jsou hrozné. Já jsem ve školce naštěstí byla jen půl roku, protože se mi narodil malý bráška a mamka zůstala doma na mateřské, tak jsem mohla být taky doma. A můj brácha strávil ve školce tři dny a druhý brácha nebyl ve školce nikdy :D
Je to celkem zajímavý článek, nikdy mě nenapadlo o tom takhle přemýšlet. Pokud si dobře vzpomínám, tak já jsem se v dětství (myslím když jsem byla fakt malá) nekousala ani nic podobného. Akorát jsem si kousala nehty. Myslím, že poprvé jsem to udělala možná někdy ve dvanácti... Ale nemůžu si pořádně vzpomenout. Prostě si nedokážu vybavit, kdy jsem to udělala poprvé. Nevím proč... Ale pamatuju si, že nejvíc se mi to rozjelo ve třinácti.
Co se týče PPP, tak si myslím, že hodně lidí mělo nějaké zvláštnosti v jídle už když byli malí. Ale že by to podobně bylo i u sebepoškozování, to mě nenapadlo...

5 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 25. srpna 2014 v 0:43 | Reagovat

Je pro mě těžké pochopit, jak si někdo dokáže dobrovolně ubližovat. Bolest snáším velmi špatně.

6 coldplay-ana coldplay-ana | Web | 25. srpna 2014 v 12:29 | Reagovat

Mockrát děkuji za krásný komentář na mém blogu <3 ... Sebepoškozování je podle mě hrozné, nechápu, jak si člověk může něco udělat sám, já i když se jen škrábnu, tak je to katastrofa xD Asi to ten člověk musí mít opravdu v sobě a ta psychika tam hraje velkou roli, no .... ale i kdybych měla ten sebenejvětší problém na světě, asi bych se nezačala sebepoškozovat ....

7 Vivi Vivi | Web | 25. srpna 2014 v 16:00 | Reagovat

Nikdy som nepremýšlala nad tým, či som to robila aj ked som bola malá. No pri čítani tohto článku som sa zamyslela a ked som bola malá tak som si stále  v škole okusovala nechty pred písomkou, pri odpvoedi. To by nebolo nič, ved nechty si okusuje asi každý človek. No ja som si stále s nechtami rozrypala do kože dieru až do krvi a potom ak sa z toho urobila chrasta , tak som ju mala aj pár rokov pretože som ju neustále zlupávala. U mňa sebapoškodzovanie hlavne to pálenie cigaretami začalo po tom čo sa mi stalo pred viac než rokom, to len preto že som sa potrebovala potrestať. A to mi prinášalo akúsi ulavu.
Inak ten zážitok zo školy musel byť hnusný, nechápem ako mohli vôbec robiť učitelky ved to je týranie och.

8 saorisse saorisse | Web | 31. srpna 2014 v 17:36 | Reagovat

Souhlasim s tebou. Máš pravdu. Vlastně se i já odmalička sebepoškozuju. Odtrhávám si kůžičku kolem prstů nebo se koušu do rtu a uvnitř pusy. To mi odmala vydrželo.

9 Amelie Amelie | Web | 2. září 2014 v 23:43 | Reagovat

[5]: taky nechápu, jak si může někdo dobrovolně ubližovat a proč. jak si může myslet, že TOHLE něco vyřeší? Spousta "kamarádek" v mém okolí to dělala nebo dělá, nesoudím je, nikoho, ale nechápu to a je mi to líto. Všem, kteří k tomu mají sklon, bych přála, aby to dovedli překonat a najít si něco jiného - chválit se, odměňovat se za maličkosti, pozitivně myslet, dělat něco pro druhé a netrápit sebe ani okolí.

10 Monča Monča | Web | 13. září 2014 v 14:17 | Reagovat

Je zajímavé že se to projevu už na takhle malých dětech.. O tom jsem vůbec netušila..
Taky jsem školku nesnášela, pořád mi tam něco nutili a vyústilo to až tak, že jsem s nimi přestala úplně komunikovat i jíst. Když se mě na něco ptali, prostě jsem nemluvila. Na jídlo musela chodit mamka a být tam se mnou, protože jinak jsem do pusy nevzala ani sousto.

11 Loo Loo | Web | 17. září 2014 v 14:28 | Reagovat

[1]: Já netvrdím, že to tak musí být u každého, ale co jsem sledovala sebe i pár ostatních, tak jsem si dala pět a pět dohromady. ;)
Nejsi jediná. Ani já vlastně vůbec netuším proč. Když jsem si myslela, že vím proč, tak jsem jen přebírala důvody ostatních, ale teď když (můžu říct), že je to za mnou, tak si nejsem jistá a o  čemkoliv, co bych vypustila z pusy, bych si nebyla stoprocentně jistá.
Děkuji, vážím si toho. :)
Heh, nic moc to není, jen myšlenky seřazené do něčeho, co se ani nedá nazývat článek. ;)
Doufám, že Tě mé články nezklamou a nadále budeš mou čtenářkou. :)

12 Dominika Dominika | Web | 23. října 2014 v 19:42 | Reagovat

Ja som si kedysi celkom dosť ubližovala, a potom som prešla na niečo jemnejšie, čo ma drží doteraz. Je to škrabanie sa do krvi. Totiž, vždy keď som v strese, tak sa začnem škrabať na rukách, aby som mala nejakú aktivitu, ktorú nik iný nevidí. Len je občas veľmi ťažké vysvetľovať ako som sa dostala k týmto škrabancom...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama