Srpen 2014

Začátky sebepoškozování

23. srpna 2014 v 11:05 | Loo |  Sebepoškozování
Zdravím!

Před dnešním učením jsem se rozhodla napsat článek, který jsem si naplánovala v hlavě už ve tři ráno, ale psát se mi ho nechtělo, protože už jsem šla spát. Původně tohle téma mělo patřit do článku "Mýty a fakta o sebepoškozování", ale když jsem o tom přemýšlela, tak mi došlo, že tohle téma si zaslouží svůj vlastní oddělený článek. Taky docela dost přemýšlím o tom, že i přesto tohle téma zahrnu do Mýtů a faktů, protože pokud něco člověk neslyší/nečte stokrát, tak mu to snad ani nedojde.

Když už vezmeme v potaz, že okolí, které se se sebepoškozováním v nijak závažné míře nesetkalo, uzná, že je to vážná věc a neměla by se brát na lehkou váhu, tak se mylně domnívá, že za to může společnost. Konkrétně dnešní společnost. A nejsou jediní. I lidé, kteří se sebepoškozují, si to myslí. Vlastně vše, co se děje ve světě, tak jako první komentář, co čtu/slyším je, že za všechno může dnešní společnost. Tak trochu lidé zapomínají, že i oni tvoří tu dnešní společnost.

Nechci úplně očistit okolí člověka, který si dobrovolně ubližuje, ale není tak úplně pravda, že za to může pouze a jen jeho okolí. Sebepoškozování v tom člověku už musí být a tvořit se začalo už v poměrně raném věku. Samozřejmě, pokud se nachází v negativním prostředí, tak se to sebepoškozování vyvíjí mnohem rychleji a pak vyústí v takové míře, že je opravdu těžké dostat takovou věc pod kontrolu, ale jde to. I psychopat se narodí psychopatem a časem se to v něm umocňuje, pokud jsou pro to vhodné podmínky a tak stejně to je se sebepoškozováním a jinými psychickými problémy. Ovšem netvrdím, že to takhle musí být u každého, ale mně se to potvrdilo už na několika osobách a i mně samotné. Existují i lidé, u kterých je to náhlá sprcha, ale těch je, podle mě, hodně málo. Většinou už to má počátek v dětství.

Abyste si nemysleli, že tady žvatlám nesmysly, tak Vám to trochu osvětlím na mém případu. Už jako opravdu malé dítě (tři roky) jsem měla sklony k sebepoškozování a především ke dvěma druhům a to poruše příjmu potravy a ventilaci emocí skrz fyzickou bolest. Jako malá jsem strašně málo jedla a taky jsem si hodně vymýšlela (vymýšlím si i do teď a jen tak něco do pusy nestrčím, zvlášť po epizodách s žaludkem). Někteří lidé to nemohli vystát a především moje "učitelky" ve školce. Vím, že jsem jako dítě moc neposeděla na jednom místě (to dělám i do teď :D) a pořád jsem se hýbala. Když jsem měla hlad, tak jsem jednoduše přišla, ukousla si chleba od maminky a běžela si zase hrát. Bez jídla jsem dokázala být hodiny. Doma neměli námitky, jen mi občas tlačili nějaké věci, které mi nechutnaly a slovy "Budeš mít škaredého manžela.", mě strašili, když jsem nikdy nedojedla jídlo, ale stejně se nic nezměnilo. Ve školce to bylo jiné. Zarputile mě nutily jíst jejich pomazánky, na které jsem z domova nebyla vůbec zvyklá, a taky do mě cpaly "špeky". Jednoduše tuk na mase. Když si na to vzpomenu, tak mi je i teď špatně a jak víte, moc už maso nejím. Držely mě u stolu, i když se mi chtělo na záchod, musela jsem to vždycky dojíst, zavíraly mě do kumbálu, když jsem neposlouchala a nebo mě daly na ostudu do vedlejší "třídy". Naštěstí tam byla vstřícná učitelka, která mě to jíst nenutila a nechala mě to odnést. Ovšem, když mě to donutily sníst, tak jsem se s tím rozhodla skoncovat po svém a jednoduše vždycky to jídlo, které do mě silou nacpaly, zase hezky všechno vyzvracela do záchodu. Nevím, jestli to byla dětská rebélie a nebo spíš jsem nesnášela ten pocit nacpaného břicha... O téhle věci jsem už psala dříve, ale takhle do detailů jsem nezacházela. Ano, to je jeden z důvodů, proč bych se už nikdy nechtěla vrátit do školy a upřímně, jestli někdy budu mít děti, tak se nejspíš zblázním, když bude muset jít do školky. Pro malé dítě to bylo peklo a to nemluvím o šikaně ze strany dětí...

O tomto jsem ještě nikdy nemluvila, né takhle veřejně. Mám pocit, že tohle neví ani mí přátelé. Rodina ano, ale přátelé ne. Jako malá jsem se kousala. Do levého ukazováčku mezi prvním a druhým kloubem. Nebylo to nic light. Kousala jsem se až do krve a několikrát mi ty rány začaly hnisat. Doma mi říkaly, že jestli si to budu pořád kousat, tak mi ten palec uřežou. Když teď nad tím zpětně přemýšlím, měly pravdu. Kdyby se mi tam dostana sněť, tak jediná možnost by nejspíš byla amputace, protože v tak malém tělíčku by se rozšířila hóóódně rychle. Proč jsem to dělala? Především kvůli návalům silných emocí, se kterými jsem se nedokázala jinak vyrovnat a to byl vztek a smutek, ale především ten vztek. Můj bratr dokáže být hodně otravný a když jsem byla mladší, tak jsem byla docela dost velký nervák a stačilo docela dost málo a já vzteky prskala kolem sebe, protože do mě pořád šťouchal, bral mi hračky, tahal mě za vlasy a kdovíco všechno... A když jsem za ním běžela, abych mu to vrátila, nebo ho aspoň praštila, tak jsem se kousala a pořádně. Nevím, v kolika letech jsem s tím přestala, ale pamatuju si, že jsem měla zavázaný prst i na prvním stupni základní školy, tudíž to u mě vydrželo dlouho a pak na druhém stupni přišlo něco ještě mnohem lepšího, o čem víte.
Ačkoliv je moje levá ruka tenčí než pravá a to i prsty (když mi je prstýnek velký na pravé ruce, tak jej přendávám na levou, proto tam je tak akorát), levý ukazováček je můj nejtlustější prst. I prstýnky, které se v pohodně vlezou na oba mé palce, tak na něj ne a nebo když mi jsou na nich volné, tak na ukazováčku drží, jak by byly udělané přesně podle něj. Jinak žádné další anomálie na něm nejsou. Kromětloušťy vypadá normálně a stejně není to moc vidět, pokud nezkoumáte moje tělo a já můžu říct, že v prozkoumávání mého těla jsem expert. Za posledních několik let bych z toho mohla napsat i knihu o pozorování Loo.

Za svůj život jsem se setkala s nejrůznějšími lidmi a dokonce hodně velkou část z nich tvořili lidé se stejnými problémy jako já a když jsme se o tomhle bavili, tak většina uznala, že i oni měli takové začátky už v dětství, někteří se o tom nechtěli bavit, ale ti, se kterými jsem se o tom bavila otevřeně, tak jsme se na tom shodli.

Já doufám, že Vám tenhle článek něco dal a neodejdete z mého blogu bez informací, které jste v tomto článku hledali.

Úspěšné hledání dalších informací,
Vaše Loo

Extreme Makeover

11. srpna 2014 v 4:53 | Loo |  Co mi nedá spát
Zdravím!


Přicházím se slibovaným článkem, o kterém jsem se zmínila na twitteru. Nevím, jestli jste si všimli, ale vytvořila jsem twitter pro tenhle blog. Jistě je vám známo, že nemám zase tolik času přidávat několik článků týdně a taky je pěkná blbost sem psát každou debilitu, která mě napadne a pokud máte zájem o trochu bližší "spojení" se mnou a mými názory, tak je určitě najdete na blogovém twitteru. Samozřejmě budu informovat o tom, jak jsem na tom s blogem, co plánujíi apod... Přesně proto jsem ho založila, abyste trochu věděli, co mám v plánu zveřejňovat a případně abyste se k tomu vyjádřili.

Dost o twitteru. Konečně se dostáváme k jádru článku. Chci vám napsat o hře, která mě opravdu nemile překvapila. Nejen, že je udělaná hóóódně nereálně, ale taky proto, že učí dívky, aby se jen zajímaly o to, jak vypadají a jediný způsobem, jak být krásná, je navštívit plastickou chirurgii.


Ještě před léčbou 1. díl

1. srpna 2014 v 11:41 | Loo |  Poruchy příjmu potravy
Zdravím!

Vím, že jsem v červenci nebyla moc aktivní, ale to se doufám v srpnu změní, i když budu mít doklasifikaci. Ještě na začátek bych chtěla poznamenat, že některé mnou plánované články přibudou až později, protože se mi podělal mobil a to je jediná věc, kterou můžu fotit...

V dnešním článku se budu zabývat tím, co je dobré vědět ještě před léčbou a taky s čím by měl být člověk vyrovnaný už předem, aby léčba byla úspěšná. Ono je strašně super, když se člověk rozhodne léčit a nemyslím jen klinickou péči. Já sama jsem "prošla" samoléčbou, která je sice náročnější, ale taky se dá zvládnout. Navíc je vždy potřeba, aby nemocný chtěl, protože jestli nechce, tak je celé snažení k ničemu...

Tímhle se dostávám k první věci. Musíš chtít, ale ne jen tak naoko. Člověk o tom musí být doopravdy přesvědčený a taky pro to něco dělat. Ono se i během léčby stane, že jsi na dně a máš chuť to všechno vzdát, ale můžeš si ještě před začátkem napsat seznam, proč se chceš vyléčit a kdykoliv budeš mít špatnou chvilku a budeš chtít udělat nějakou hloupost, tak bude stačit si ten seznam přečíst a přesvědčit se, že léčba je správný krok.

Jídelníček. Zapisuj si poctivě, co jíš, abys měl/a kontrolu nad tím, jestli se nepřejídáš. Mně to strašně pomáhalo a jelikož jsem během anorexie přestala téměř pít, tak jsem si poctivě zapisovala i pití. Hlavně si nepiš kalorické hodnoty! Spíš si zjisti glykemický index potravin, tak budeš moct vybírat z těch, které tě dlouho zasytí a nebudeš mít pak vlčí hlad, který má většinou za následek přejídaní, špatnou náladu, bolest hlavy...

Nenuť se jíst potraviny, které jsi nikdy nejedl/a. Z mé vlastní zkušenosti můžu říct, že do mě cpali úplně všechno, dokonce i fazole, které z duše od malička nenávidím, pak jen podpořili můj dávicí reflex. Pokud ti je doopravdy z nějaké potraviny špatně, tak ji nejez. Rodičům, kamarádům, lékařům vysvětli, že ti nechutná, ale nějakou alternativu bys snědl/a.

Pokud si nejsi jistý/jistá s jídelníčkem, zajdi k nutričnímu. Sice to bude stát nějaké peníze, ale pořád lepší než kdybys neměl/a přehled o tom, jestli jíš správně a nebo ne.

Věc, se kterou hodně lidí před léčbou není srovnaná, je přírůst váhy. Neexistuje nikdo bláhový, který by si myslel, že i během léčby mu nenaroste váha, to ne, ale spíš ten strach z přibírání váhy nás většinou v polovině dostane. Proto si dávej hodně velký pozor na přírůstky váhy, ale nevyšiluj z každého kila. Nevaž se každý den! Neupínej se na jedno číslo! Vždycky si vymez nějakou spodní a horní hranici a pokud jsi tím nejsi jistý/jistá, tak se poraď s odborníky a ti už budou vědět, jaká je zdravá váha při tvém věku.

Při léčení z anorexie je dobré vynechat sport. Jakékoliv hodně zátěžové, žádné několika kilometrové běhy nebo hodiny mučení na posilovacím stroji. Klidně se zajdi projít, ale nic namáhavého. Tvoje tělo už je dost křehké a teď se bude vzpamatovávat z toho všeho a namáhavým pohybem mu jen uškodíš. Navíc pohyb bude brzdit přibírání na zdravou váhu, takže nic nepřeháněj. Při bulimii je sportování dobrý nápad, ale jelikož tvoje srdce dostalo pořádný zápřah tím, jak jsi pořád zvracel/a, tak ti doporučuji taky pouze nízkozátěžový pohyb jako třeba procházky, plavání (plavej takovým tempem, aby ses nezadýchával/a), jízda na kole po rovince...

Pokud půjdeš na léčbu na psychiatrické oddělení, tak určitě dostaneš antidepresiva a další nejrůznější léky. Já sama jsem nikdy nebyla kvůli anorexii hospitalizována, měla jsem jen ambulantní léčbu. Hospitalizaci jsem odmítla, protože můj stav nebyl tak vážný. Ale i když jsem měla jen ambulantní léčbu, tak jsem i přesto dostala kvanta léků a na to si dávej pozor... Hlídej si, abys nejdl/a příliš moc léků. Jakákoliv chemie tvému tělu škodí, i když jsou to léky. Nechci z vás dělat paranoiky, ale je dobrý, když do sebe necpete devět prášků denně, jako jsem to měla já. Hodně lidí (a i lékařů) se divilo, že ještě žiju. Nebo spíš, že to moje tělo zvládá. Když už budeš brát léky, tak si dávej hodně velký pozor na vedlejší účinky. Jak už jsem psala, je to chemie, jsou to tvému tělu cizí látky... Jakékoliv náhlé změny a i ty postupné hlas svému lékaři. Pokud se naskytne závažný problém, okamžitě vyhledej nejbližší nemocnici (alergická reakce)! Pokud je to možné, snaž se postupem času dávky léků snižovat. Jak víte, tak já jsem léky vysadila úplně, ale s vědomím lékaře.

Pravidelnost. Je dobré udržovat pravidelnost, aby tvé tělo obnovilo tvůj zpomalený metabolismus. Někteří lidé mají už naučenou pravidelnost z anorexie, kdy striktně dodržovali pravidla a svoje jídelníčky. Tak trochu už mají polovinu věci za sebou, "jen" ještě musí rapidně zvýšit příjem. Pro ty, jako já, která jsem se "stravovala", jak jsem chtěla, tak začátky byly hóóódně těžké. Dokonce jsem si musela nastavovat budík, abych věděla, kdy mám jíst, měla jsem i opakovaná upozornění, kdybych náhodou budík vypla a zapomněla na jídlo - což se mi stávalo často, proto jsem takový systém zavedla. Pravidelná stolice a u žen a dívek i menstruace je známkou toho, že děláš věci správně. Spousta žen v období anorexie svou menstruaci ztratí. V některých případech je nutná gynekologická pomoc a v začátcích si menstuace dělá co chce. Pamatuju si, že jsme si mezi sebou říkaly, jak jednou menstruaci máme a pak zas ne, jednou máme pocit, jak nám jdou prasknout vajíčníky a podruhé nám jde vybouchnout hlava... Menstruace je hodně idivinduální a dokonce i ženy, které anorexii nikdy neměly mohou mít menstruaci nepravidelnou. Proto je lepší se spíš držet stolice. Pokud máš stolici pravidelnou, několikrát týdně a je normální (žádný průjem a nebo když máš pocit, že rodíš zadnicí), je to známka, že děláš věci dobře. Ale i stolice se ti "obnoví" až po nějaké době. Vím, že já jsem tehdy "trpěl" zácpami a byl svátek, když jsem měla stolici jednou týdně, ale časem se to všechno zlepšilo.

Jedna z nejdůležitějších věcí na konec. Je fajn mít po svém boku parťáka. Najdi si kamaráda, kterému se budeš moct svěřit, když budeš mít slabou chvíli. Je jedno, jestli to bude některý z tvých rodičů, sourozenec, kamarád ze školy, kamarád od vedle, kamarád přes internet... Pokud si navzájem věříte a víš, že tě neodsoudí, tak se mu/jí svěř. Jestli je to doopravdy tvůj kamarád/tvoje kamarádka, tak bude stát při tobě a bude tě podporovat v léčbě.

Schválně jsem napsala, že tento článek je první díl, protože mi je jasné, že jsem některé věci zapomněla, ale jakmile si je zase sepíšu, tak bude pokračování. Je totiž spousta věcí, které by člověk měl vědět už před léčbou, aby pak nebyl zaskočený a pak zase nespadnul tam, kde byl.

Přeji všem hodně zdaru při léčení!
Vaše Lussy