Mýty a fakta o anorexii 3. díl

9. července 2014 v 0:05 | Loo |  Poruchy příjmu potravy
Zdravím!
V dnešním díle se zaměřím především na léčení anorexie.V předchozích dílech jsem rozebírala to, jak anorexii vnímají lidé, kteří ji touží mí a jak ji vnímají někteří lidé z venčí. V tomhle díle se zaměřím na další skupinu lidí, kteří už uznají (a nebo vědí), že anorexie je nemoc, ale osobní zkušenost s ní nemají.

1. Když člověk, který si prošel anorexií, vyjde z léčebny, je úplně zdravý.
Já osobně si myslím, že tahle věta je mýtus nad všemi mýty. Je smutné, že si tohle myslí spousta lidí. Bohužel anorexie nejde vyléčit, ne tak, že by úplně vymizela. Anorexie (a jakýkoliv jiný druh sebepoškozování) v tom člověku už navždy bude a je opravdu velký zázrak, když se po opravdu důkladné terapii podaří ji mít pod kontrolou. A i když už ji ten člověk pod kontrolou má, tak ono stačí docela málo, aby ten člověk do toho zase spadl - to už potom záleží na člověku, ale ve většině případech se to bohužel stává.
Pokud bych měla mluvit o fyzickém zdraví, tak to už vůbec ne. Anoroxie se na tělu podepíše. U akutních stavů se samozřejmě podepíše nejvíce, ale stačí klidně rok a nebo pár měsíců. Následky se nemusí ukázat hned, ale dříve nebo později vyjdou napovrch. Tady se hóóódně uplatňuje "karma". Jak se chováš ke svému tělu, to ti potom vrátí. Nemusí hned, třeba až v stáří.

2. Stačí zase normálně jíst.
Ano i ne. Samozřejmě člověk potřebuje jíst, ale není to tak lehké, jak se to řekne. Hodně lidí si v období anorexie vypěstuje odpor k jídlu. Abych se přiznala, tak na frázi "Prostě jez!" jsem alergická. Ono je hodně těžké, vysvětlit to někomu, kdo si tím neprošel. Ten strach z přibrání, byť jen deka, je silnější, než pud sebezáchovy.

3. Stačí chtít.
Další polopravda. V terapii je doopravdy hodně důležité, aby sám pacient chtěl, pokud nechce, tak je to marný boj. Ale i když chce, tak časem povolí, když nikdo vedle něj nestojí. Člověk potřebuje podporu, potřebuje vědět, že někoho má, někoho, komu na něm záleží, že má pro co žít, má proč se snažit a bojovat, aby anorexie u něj neměla šanci. Člověk musí bojovat sám, ale taky potřebuje parťáka, který ho v ringu povzbuzuje, utírá pot a dává napít.

4. Vše vyřeší léky na "tloustnutí".
Antianorektika doopravdy existují, ale doopravdy byste chtěli už do tak zuboženého těla cpát chemii? K čemu bude to, že ten člověk přibere, když ho to stejně ničí. Antianorektika by se měla podávat pouze v nejhorších případech a i u těchto případů jsem hodně skeptická. Léky na tloustnutí doopravdy vše nevyřeší. Naopak můžou vše ještě zhoršit...

5. O pomoc si člověk musí říct sám.
Určitě jste se taky setkali s něčím, s čím jste se chtěli vypořádat sami a nebo taky že jste tu věc jako problém vůbec nevnímali. Člověk, který propadl anorexii ji né vždy vidí jako problém. Spousta lidí ví, že je to vážné a přesto se s tím nerozhodnou nic dělat. Řekla bych, že není moc případů, kdy se člověk sám rozhodl něco s tím dělat. Hlavní je okolí. To okolí a hlavně blízcí musí být obezřetní, jestli náhodou něco není v nepořádku. Netvrdím, že by měli být paranoidní, ale všímat si náhlých změn a ne až když je pozdě. Jak už jsem dříve řekla, je důležité s pomocí souhlasit, ale člověk potřebuje něco, aby se rozhoupal k tomu, aby o tu pomoc požádal.

6. Anorexie se dá ovládnout.
Já bych použila, že ji člověk může mít pod kontrolou, ale je to jako s ohněm, který se snažíte udusit dekou, občas vám taky začne hořet. Spousta lidí si řekne, že to není nic těžkého, ale to je omyl. Neexistují léky, které by navodily v hlavě, aby vše bylo jako dřív, které změní ten kritický hlas na "Vypadáš super! Máš krásně zaoblené boky!". Dokonce ani když člověk s depresí bere antidepresiva, tak není po nich happy jak dva grepy a teď si vemte, že pro anorexii neexistuje vůbec nic. Samozřejmě jsou jim předepisována antidepresiva, ale ta nejsou spásou lidstva - ba dokonce jeho zkázkou.

7. Terapie je snadná. Člověk se vypovídá a je mu lépe.
Teď si dovolím mluvit za sebe a to pouze jen za sebe. Moje sezení s psycholožkou probíhalo tak, že jsme seděly, občas se mě zeptala na kritické věci v mém životě a pak jsme dělaly dechová cvičení, zbytek jsem promlčela a dívala se na hodiny, než odběhla hodina.. Nikdy jsem nemluvila já sama od sebe. Teď nejspíš lidé kteří mě znají, budou kroutit hlavou, ale já neumím mluvit sama od sebe. Ne o tom, co mě trápí, co cítím a jak bych to chtěla změnit. Dokážu mluvit pouze o tom, co už není aktuální.
O psychologických sezeních jsme mluvili málokdy, ale o některých vím, že se taky neotevřeli a nebo ji dokonce odmítli. Samozřejmě existují lidé, kteří se otevřou, vypoví vše, co zažili a pak se cítí lépe, ale někteří takoví nejsou - nebo spíš většina.

Je mi samozřejmě jasné, že jsem na některé věci zapomněla a pokud si na něco dalšího vzpomente, tak mi klidně napište. Budu ráda, když se mi podaří nastřádat materiál do dalšího dílu, i když jen na půl. Je fajn mít zase o čem psát, ale mrzí mě, že lidé se tolik mýlí. Dále bych se ještě chtěla omluvit za neaktivitu, ale celý minulý týden jsme malovali. Teď nás ještě čekají velké úklidy, ale doufám, že do příštího týdne už bude všechno v pohodě a já budu moct psát víc.

Vaše Loo
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 11. července 2014 v 15:25 | Reagovat

I kdybys na něco zapomněla, tvoje povídání je super. Skoro ve všech bodech s tebou souhlasím. Ale 100 lidí, 100 názorů. Důležité je názor vyjádřit. Držím ti pěsti, aby tvůj boj už zůstal jednou pro vždy vyhraný, abys měla pořád vedle sebe někoho, kdo tě podrží:-)

2 Ko Ky Ko Ky | Web | 15. července 2014 v 11:09 | Reagovat

díky za názor k mé postavě :)
s nízkou váhou? neřekla bych, že 70kg byla nízká váha na to kolik  málo měřím :/
mám sníženou funkci štítné žlázy:/
no zdravá moc ne,mám ještě hleny, tak mi dr napsala Erdomed, který budu brát od zítřka a snad už konečně pak budu zdravá :-) není zač,to tedy máme na čem pracovat :-) není zač,ráda jsem taková jaká jsem:)

3 Ko Ky Ko Ky | Web | 15. července 2014 v 11:13 | Reagovat

Tedy pěkně jsi to napsala, klobouk dolů tedy :) je vidět, že máš už jiný pohled na to a řekla bych i zdravý:)
moc ti držím palce,ať už do toho nikdy nespadneš

4 Rezzy Rezzy | Web | 15. července 2014 v 11:32 | Reagovat

Opět hezky napsané :) To jsi dobrá, že už jsi toho tolik vymyslela, nevím, jestli by mě tolik věcí o anorexii napadlo...
Jinak vlasy jsem si asi před měsícem a půl chtěla nabarvit na světlejší hnědou a vznikla z toho téměř černá :D Málem mě z toho klepla pepka. Naštěstí to byl jen přeliv, tak se už trochu vymyl. Hodila jsem na to zase zrzavou barvu a proto to mám teď takové tmavě červené...
Co se týče sestřenice, máš pravdu, člověk by neměl soudit, když pořádně o tom druhém nic neví, proto ji nechci pomlouvat a radši mlčím, ale někdy mi fakt bublají nervy... Ona třeba nadává mému nejmladšímu bráchovi, že mlaská, a přitom ona sama si potom po jídle nahlas krká, je to hnus. Ale hlavně, že se naváží do ostatních... A taky se můžu přiznat, že jsem často bývala nevrlá a nepříjemná na ostatní, když mi nebylo dobře... ale říct dědovi do obličeje, že je buzerant, to mi přijde přehnané. Myslím, že to u ní není jen o špatné náladě, ale o tom, že je rozmazlená a drzá. Je fakt, že rodinu si nevybíráš a ona nemůže za to, že ji rodiče a babička rozmazlili... s tím už se teď těžko něco udělá. Já prostě držím jazyk za zuby, nechci dělat dusno, i když občas bych jí taky ráda vynadala :D
Ukážeš nám ty fotky z východu slunce? To muselo být krásné :) Já jak jsem šla včera fotit ten západ, tak to slunko bylo pryč tak rychle, že už brácha přišel pozdě, tak to zkusíme některý den znovu :D Vyfotila jsem akorát obilí a pejska.

5 Sabí Sabí | Web | 15. července 2014 v 13:37 | Reagovat

nádherně napsané, já sem sice anorexii nikdy neměla,tak nevím..ale taky si myslím,že je blbost aby hned byla zdravá.. třeba do toho spadne zas a zas:))
fakt si to superně napsala

6 Vivi Vivi | Web | 15. července 2014 v 19:44 | Reagovat

Máš pravdu, kto to nezazil to nikdy nepochopí. Musím sa priznať aj pre mňa je ťažké pochopiť, že ako sa žena proste nenaje, ak je hladná. Ale čo to som uz pochopila z blogov. Je to ako alkohol, vieš že ti to škodí, ale pocit takého “blaha“ ( u anorekticiek ak su lahsie a ľahšie) je proste silnejší a potom si už človek sám nepomôže. A s tym sedením máš pravdu, vela ľudí je takých(aj ja medzi nich patrím) že proste sami od seba nebudú hovoriť, max. odpovedajú na otázky. Clovek ale musí nájsť takeho terapeuta, kt. je natolko dobrý že ho rozhovorí.

7 sarush ef sarush ef | Web | 19. července 2014 v 15:17 | Reagovat

Tohle je hodně dobrej článek. Klobouk dolů.

8 Amelie Amelie | Web | 20. července 2014 v 21:23 | Reagovat

Moc hezky sepsané, jsem ráda za podobné články, protože jsem nikdy nic podobného nezažila, tak se do toho neumím vcítit. Ale chci pochopit, proč to vzniká, jak se osoby trpící anorexií cítí, co prožívají ap.

9 Karol Dee Karol Dee | Web | 23. července 2014 v 21:09 | Reagovat

Taky bych měla problém se někomu svěřovat s tím, co mě trápí nebo co považuji za ožehavé téma, tím spíš, pokud se jedná o cizí osobu. S těmi léky na tloustnutí taky nesouhlasím, mám k nim stejnou skepsi jako k těm na hubnutí, nemůže to přinést nic moc dobrého.
Celý článek musím pochválit, jen kdyby se dostal k těm správným lidem.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama