Červenec 2014

Mýty a fakta o anorexii 3. díl

9. července 2014 v 0:05 | Loo |  Poruchy příjmu potravy
Zdravím!
V dnešním díle se zaměřím především na léčení anorexie.V předchozích dílech jsem rozebírala to, jak anorexii vnímají lidé, kteří ji touží mí a jak ji vnímají někteří lidé z venčí. V tomhle díle se zaměřím na další skupinu lidí, kteří už uznají (a nebo vědí), že anorexie je nemoc, ale osobní zkušenost s ní nemají.

1. Když člověk, který si prošel anorexií, vyjde z léčebny, je úplně zdravý.
Já osobně si myslím, že tahle věta je mýtus nad všemi mýty. Je smutné, že si tohle myslí spousta lidí. Bohužel anorexie nejde vyléčit, ne tak, že by úplně vymizela. Anorexie (a jakýkoliv jiný druh sebepoškozování) v tom člověku už navždy bude a je opravdu velký zázrak, když se po opravdu důkladné terapii podaří ji mít pod kontrolou. A i když už ji ten člověk pod kontrolou má, tak ono stačí docela málo, aby ten člověk do toho zase spadl - to už potom záleží na člověku, ale ve většině případech se to bohužel stává.
Pokud bych měla mluvit o fyzickém zdraví, tak to už vůbec ne. Anoroxie se na tělu podepíše. U akutních stavů se samozřejmě podepíše nejvíce, ale stačí klidně rok a nebo pár měsíců. Následky se nemusí ukázat hned, ale dříve nebo později vyjdou napovrch. Tady se hóóódně uplatňuje "karma". Jak se chováš ke svému tělu, to ti potom vrátí. Nemusí hned, třeba až v stáří.

2. Stačí zase normálně jíst.
Ano i ne. Samozřejmě člověk potřebuje jíst, ale není to tak lehké, jak se to řekne. Hodně lidí si v období anorexie vypěstuje odpor k jídlu. Abych se přiznala, tak na frázi "Prostě jez!" jsem alergická. Ono je hodně těžké, vysvětlit to někomu, kdo si tím neprošel. Ten strach z přibrání, byť jen deka, je silnější, než pud sebezáchovy.

3. Stačí chtít.
Další polopravda. V terapii je doopravdy hodně důležité, aby sám pacient chtěl, pokud nechce, tak je to marný boj. Ale i když chce, tak časem povolí, když nikdo vedle něj nestojí. Člověk potřebuje podporu, potřebuje vědět, že někoho má, někoho, komu na něm záleží, že má pro co žít, má proč se snažit a bojovat, aby anorexie u něj neměla šanci. Člověk musí bojovat sám, ale taky potřebuje parťáka, který ho v ringu povzbuzuje, utírá pot a dává napít.

4. Vše vyřeší léky na "tloustnutí".
Antianorektika doopravdy existují, ale doopravdy byste chtěli už do tak zuboženého těla cpát chemii? K čemu bude to, že ten člověk přibere, když ho to stejně ničí. Antianorektika by se měla podávat pouze v nejhorších případech a i u těchto případů jsem hodně skeptická. Léky na tloustnutí doopravdy vše nevyřeší. Naopak můžou vše ještě zhoršit...

5. O pomoc si člověk musí říct sám.
Určitě jste se taky setkali s něčím, s čím jste se chtěli vypořádat sami a nebo taky že jste tu věc jako problém vůbec nevnímali. Člověk, který propadl anorexii ji né vždy vidí jako problém. Spousta lidí ví, že je to vážné a přesto se s tím nerozhodnou nic dělat. Řekla bych, že není moc případů, kdy se člověk sám rozhodl něco s tím dělat. Hlavní je okolí. To okolí a hlavně blízcí musí být obezřetní, jestli náhodou něco není v nepořádku. Netvrdím, že by měli být paranoidní, ale všímat si náhlých změn a ne až když je pozdě. Jak už jsem dříve řekla, je důležité s pomocí souhlasit, ale člověk potřebuje něco, aby se rozhoupal k tomu, aby o tu pomoc požádal.

6. Anorexie se dá ovládnout.
Já bych použila, že ji člověk může mít pod kontrolou, ale je to jako s ohněm, který se snažíte udusit dekou, občas vám taky začne hořet. Spousta lidí si řekne, že to není nic těžkého, ale to je omyl. Neexistují léky, které by navodily v hlavě, aby vše bylo jako dřív, které změní ten kritický hlas na "Vypadáš super! Máš krásně zaoblené boky!". Dokonce ani když člověk s depresí bere antidepresiva, tak není po nich happy jak dva grepy a teď si vemte, že pro anorexii neexistuje vůbec nic. Samozřejmě jsou jim předepisována antidepresiva, ale ta nejsou spásou lidstva - ba dokonce jeho zkázkou.

7. Terapie je snadná. Člověk se vypovídá a je mu lépe.
Teď si dovolím mluvit za sebe a to pouze jen za sebe. Moje sezení s psycholožkou probíhalo tak, že jsme seděly, občas se mě zeptala na kritické věci v mém životě a pak jsme dělaly dechová cvičení, zbytek jsem promlčela a dívala se na hodiny, než odběhla hodina.. Nikdy jsem nemluvila já sama od sebe. Teď nejspíš lidé kteří mě znají, budou kroutit hlavou, ale já neumím mluvit sama od sebe. Ne o tom, co mě trápí, co cítím a jak bych to chtěla změnit. Dokážu mluvit pouze o tom, co už není aktuální.
O psychologických sezeních jsme mluvili málokdy, ale o některých vím, že se taky neotevřeli a nebo ji dokonce odmítli. Samozřejmě existují lidé, kteří se otevřou, vypoví vše, co zažili a pak se cítí lépe, ale někteří takoví nejsou - nebo spíš většina.

Je mi samozřejmě jasné, že jsem na některé věci zapomněla a pokud si na něco dalšího vzpomente, tak mi klidně napište. Budu ráda, když se mi podaří nastřádat materiál do dalšího dílu, i když jen na půl. Je fajn mít zase o čem psát, ale mrzí mě, že lidé se tolik mýlí. Dále bych se ještě chtěla omluvit za neaktivitu, ale celý minulý týden jsme malovali. Teď nás ještě čekají velké úklidy, ale doufám, že do příštího týdne už bude všechno v pohodě a já budu moct psát víc.

Vaše Loo