Červen 2013

I will always love you. You'll always be in my heart.

30. června 2013 v 18:21 | LuSsy |  Diary
Zdravím!

Děkuji za všechnu Vaši podporu, ani nevíte, jak mi pomáháte. Ale tím, že moje maminka zemřela, neznamená, že zanevřu na blog. Mám sice pořád smutek, ale nevím, jestli s tímhle mám chodit na blog. Nejspíš od nového měsíce přidám zase normální layout, i když mi ta černá nijak nevadí, ale chci, aby to tu vypadalo hezky.

Je Vám asi jasné, že jsme momentálně ve složité situaci, nejenom že jsme přišli o maminčin invalidní důchod, ale po prázdninách přijdeme i o alimenty na bráchu, jelikož už vystudoval a měl by si najít práci. Jako bonus k tomu všemu můj "milovaný" biologický otec dělá nepříjemnosti s tím, že mě chce do své péče. Ve čtvrtek jsem tam byla a mluvila s ním, jak jinak než tvrdě, protože si nic jiného nezaslouží. Pořád měl svoje kecy a kdykoliv jsem mu něco řekla, tak mlčel, jelikož jsem měla pravdu. Celý život se o mě nestaral a teď mě chce do své péče. Ať si trhne. Já babičku neopustím ani kdyby mi to nařídil soud a to víte, jak já sem zatvrzelá. Jop a taky sliboval, že půjde za mojí doktorkou a pak za mojí třídní a stejně nic. Jeho slova jsou jednoduše prázdná. Už mu nevěřím ani ten nos mezi očima. Bonus číslo dvě. Zase měl blbé narážky na moji postavu, ostatně i můj brácha má debilní kecy... -.- Ale tak já se na ně můžu, víte co...

Každopádně zítra začínám s pořádnou makačkou. Už nebudu válet šunky. Navíc aspoň jednou týdně si zajdu na bazén. Dale budeme mít cvičení zaměřené na různé partie a nesmím zapomenout na kondičku. Nedělám to jenom proto, že se na mě nedá koukat, ale i proto, že to všechno, co se mi v poslední době stalo, musím vycvičit, nebo aspoň najít aktivity, u kterých na to zapomínám a cvičení mi vážně pomáhá. Samozřejmě mi hodně pomáhají přátelé, ale nemůžu být s nimi furt, tudíž si musím najít nějaké aktivity, které mi pomůžou uvolnit mysl, ale taky aby byly k něčemu prospěšné.

Vaše LuSsy

1.5.1963 ve 12:00 - 21.6.2013 v 15:30

26. června 2013 v 20:46 | LuSsy |  Diary




Zdravím!

Děkuji za všechnu Vaši podporu, kterou si vůbec nezasloužím, ale bohužel byla k ničemu, jelikož maminka minulý týden v pátek zemřela. Měla jít do nemocnice a taky ji tam odvezli. Když jsem byla ve vaně a připravovala jsem se na bazén, tak volali z nemocnice, že se jí přitížilo a že je to s ní vážné. Když jsem vylezla z vany, tak volali, že umřela... Nemohla jsem tomu uvěřit, vždyť ještě ráno jsem s ní byla a mluvila s ní, starala se o ni a teď. Ještě před odjezdem do nemocnice mi slibovala, že se vrátí... Víte, co mě nejvíc mrzí? Že moje poslední slova, která jsem jí řekla byla: "Mami, můžu si půjčit peníze na zálohu na kočku?". Je vám teď nejspíš jasné, že kočka v tomto období nebude.

Celý víkend jsem byla pryč, protože jsem to doma nemohla vydržet, všude jsem ji viděla, bylo to prostě hrozné. V pondělí jsme byli zařizovat pohřeb a taky jsem byla ve škole u ředitelky kvůli opravákům. K ředitelce jdu i v pátek a tam mi dá plány a otázky, které se budu přes prázdniny učit. V úterý přijela teta (je to sestra mojí babičky, ale my ji říkáme "teto"). Celý den jsme uklízely a pucovaly byt.

Dneska. Byl pohřeb. Vlastně jenom poslední rozloučení, jelikož rakev šla na spálení do Ostravy a přijede asi za týden a až pak se uloží do hrobu k dědovi. Já... nemohla jsem tam být, tak ještě před obřadem jsem šla ven, protože ta hudba tam byla strašná. Nakonec jsme šli s bratrem za naší bývalou paní učitelkou, která umřela loni - taky na rakovinu. Byla dokonce mladší než maminka a zanechala mladší děti, než jsme my dva. Zasvítili jsme jí a pak jsme šli do obřadní síně. Když jsem viděla její jméno napsané, tak se mi spustily slzy a nešly zastavit. Když začal obřad, tak jsem bezeslova civěla do prázdna a vzpomínala a taky brečela. Chytla jsem babičku za ruku, protože se rozvzlykala. Mluvil nějaký pán a když jsem uslyšela, že už nikdy neuslyším z jejích úst říkat "Luci.", rozbrečela jsem se ještě víc, protože mi došlo, že je to pravda. Už ji nikdy nebudu moct obejmout, ani jí říct, že ji miluju a že bych byla mnohem radši, kdybych umřela místo ní já. Kondolence jsem přijímala v sedě, protože jsem měla úplně slabé nohy. Chtěla jsem se s ní rozloučit ještě sama, ale bylo mi řečeno, že už tam rakev není, tak jsem v doprovodu rodiny šla do auta. Šli jsme do restaurace, kde bylo objednané jídlo. Jakošto vegetarián jsem snědla jen zeleninu a brambory. Aby se neřeklo, tak jsem snědla trochu masa, ale jen symbolicky. Šla jsem dřív pryč, protože mi tam nebylo dobře a přišlo mi blbé se cpát, když mi někdo umřel.
Teď sedím doma a pouštím si maminčiny oblíbené písničky a brečím. Neskutečně mi chybí. Nevím, jak to teď všechno bez ní zvládnu. Byla moje všechno. Byla můj smysl života. Jako by mi někdo skrz můj hrudník provrtal díru. Cítím to prázdno. Tohle bych nikdy nikomu nepřála, ani svému největšímu nepříteli.

Se slzamy v očích,
Vaše LuSsy.

I'm not strong anymore

19. června 2013 v 23:57 | LuSsy |  Diary
Já už nemůžu. Už nemám sílu. Jsem totálně vyšťavená. Nevím, co mám dělat, ale snažím se zůstat aspoň naoko silná, ale když jsem sama, tak to nezvládám. Vlastně celý dnešní den byl docela v pohodě. Nebo ani ne tak v pohodě, ale jako klasický den, kdy se o ni starám, ale tentokrát mi musela pomáhat babička, abych ji odvedla na záchod a pak do obyváku. Byla u nás sociálka, mluvily s maminkou a babičkou, pak i se mnou. Ptaly se mě na školu a na to, jestli bych nepotřebovala pomoc. Dále nám nabízely finanční pomoc, ale jen pro nezletilé, takže si toho moc neužijeme, když mi je příští rok osmnáct.

Je to definitivní. Jde do nemocnice. V pondělí k nám přijde její doktorka a dohodneme se na dalším postupu. Takhle to s ní přece nemůže jít dál. Nechci, aby skončila tak, že jí nakonec budeme (nebo spíše budu) muset utírat i pr***. My s ní tady doma nic neuděláme, když do sebe dohromady nic nedá a pije jen mléko. Tuším, že kdyby místo plnotučného pila nízkotučné a nebo polotučné, tak by už vůbec neměla žádnou sílu. V nemocnici jí budou moct dávat umělou výživu a zase ji dají do pořádku, ale je tady taky něco... Bojím se, že když teď půjde do nemocnice, už se z ní nevrátí. Jako nikdy. Ten pocit se mě zmocňuje čím dál tím víc. Cítím, jak o ni přicházím. Tohle je jediné místo, kde se s tímhle pocitem svěřuji, jinak o tom nikdo neví.

Ale víte co? Já bych si tak strašně přála, aby umřela. Aby se už nemusela trápit. Tohle není život, být závislý na někom. Vím, že i ona chce zemřít. Sama mi to několikrát říkala a já ji utěšovala a brečely jsme spolu... Ale drží se. Kvůli nám. Tedy vlastně kvůli mně. Ale to já nechci a přesto chci. Jsem neuvěřitelný sobec. I přes to všechno, čím si prochází, tak ji chci mít u sebe. Jednoduše... potřebuju svou mámu. Za tohle se nenávidím. Jak můžu být tak sobecká?! Měla bych ji nechat jít, aby už měla klid.

Nechci, abyste mě litovali. Technicky vzato za to stejně můžu já. Za všechno. Všechno jsem si po*rala. Školu, život, tělo... Opravdu nevím, kam směřuji. To the hell.

Asi se ptáte, co se stalo zlomovým. Dneska jsem ji umývala. Po strašně dlouhé době se šla umýt, protože vůbec nemohla jít do vany a až dneska se mi konečně podařilo ji tam dostat. Stálo mě to neuvěřitelně sil, ale zvládla jsem to. Ovšem... už bych to nechtěla opakovat. Umývala jsem ji celou a nadřela jsem se mnohem víc než u cvičení s Jillian. Nechci si stěžovat, jen vám chci popsat, že to není sranda a ti lidé, kteří se starají o druhé (ať už za peníze, nebo dobrovolně), tak to nemají vůbec lehké.

Teď přichází na řadu ta horší část. Museli jsme ji nějak dostat z vany, což bylo ještě horší. Brácha ji normálně vzal do náruče, ale sklouzla mu, tak jsme ji museli zvedat ze země. Naštěstí se jí nic vážného nestalo. Brácha ji držel a já ji utírala, pak jsem ji začala oblíkat, ale začala si stěžovat, že už nemůže a musí si sednout. Tak jsme s ní šli do obyváku. Já jsem ji držela vepředu a brácha vzadu. Nakonec jsme se nějak dokodrcali ke gauči, kde jsem ji posadili. Já jsem ji ještě dooblíkala a ona si lehla. Když jsem jí stříhala nehty, tak se mi z ničeho nic udělalo špatně. Rychle jsem letěla do koupely, ale naštěstí mě to za chvíli přešlo. Šla jsem ji tedy dostříhat, ale jak jsem si pak myla ruce, tak se mi zase udělalo špatně. Opravdu nevím proč...

Jako bonus k tomu všemu, jsem dostala záchvat úzkosti. Začala jsem se třást, brečela jsem o sto šest a nedalo se to zastavit, ale před maminkou jsem musela být silná. Rychle jsem si opláchla obličej a šla za ní.

Teď tu sedím u noťasu, brečím u toho, jak píšu a někdy ani nevidím na obrazovku a písmenka se mi slévají do jednoho velkého černého fleku, tak se omlouvám za chyby v článku, protože kdybych tohle měla po sobě číst, tak dostanu ještě další záchvat. Víte, psala jsem si s jedním mně blízkým přítelem a nějak jsme se dostali k mamince a já, že se o ni musím postarat. Až když jsem vypsala všechny ty činnosti, které s ní dělám a přečetla si je, tak jsem se rozbrečela, protože až pak mi došlo, že to je vlastně pravda. Jako by co je psáno, to je dáno. Nebo jako bych si to bez toho psaní neuvědomovala.

Ještě něco malého na závěr. Pokud byste byli tak hodní a poslali mi vzdušně aspoň trochu síly, abych to vydržela, abych nezkolabovala a abych se o ni dál mohla starat.

Děkuji,
Vaše Lussy.

Hot as hell so... we're in hell

19. června 2013 v 3:23 | LuSsy |  Diary
Zdravím!

Opravdu miluju ty lidi, kteří říkají: "Jó, konečně je teplo... sluníčko..." a další žvásty. Nejen, že mi je poslední dva dny blbě jako nevím komu, ale i mamince není dobře. Včera jsem z toho horka málem odpadla. Tak tak jsem se držela na nohou a ještě jsem musela pomáhat mamince, takže asi tušíte, jak mi je. Jako to, že se potím jako prase, vůbec nemá smysl zmiňovat, portože já se potím i při dvaceti stupních, ale to, že se mi pekelně blbě dýchá a jsem malátná, stojí za prd nebo spíš za zmínku. A to vůbec nemluvím o svém srdci, které se tluče, jako by se mu vůbec nechtělo a říkalo si, že už prostě končí a v druhém případě buší, jako by mi chtělo vyskočit z hrudi. -.-

Pokud takhle bude i v létě, tak můžete počítat, že před osmou večerní nevylezu z baráku. Taky je tu možnost, že nevylezu vůbec. Celkově nemám ráda léto. Jsem alergická na slunko, bolí mě z něho hlava a rychle chytnu úpal... Jediné světlé na létu je, že jsou bouřky a to mi vážně neva. Vůbec by mi nevadilo, kdyby celé léto pršelo. (Muahahaha! Já vím, jsem zlá. :D)

Tento víkend půjdu na prohlídku čičinek. Měla jsem jít už v neděli, ale musela jsem se starat o maminku, tak jsem to odložila. Už se těším, až ty malé tvorečky uvidím naživo. ^^ Na fotkách jsou strašně ňuní a naživo budou ještě víc! Jen jsem zvědavá, jestli tam v tom horku dojdu.

Jop, koukala jsem se na Seznam a tam psali, že dneska má být třicet pět stupňů. Zhebnu. Jisto jistě. Tímto Vás žádám, abyste mi přišli na pohřeb. Bude se asi konat pět dní po mé smrti. Kde? V Karviné. Kdy? Ozvu se ze záhrobí. V kolik? Určitě až někdy kolem šesté až sedmé večer, protože bych se v rakvi pekla za... mrtva (?). Teď si představte to polstrování a dřevo a další sračičky... Vážně bych se v tom pekla. Už teď cítím, jak se mi škvaří půlky. Jsou hezky osmahnuté do zlatova...

Já o tomhle nerada píšu, mluvím, prostě cokoliv, ale musím to ze sebe dostat. Dneska nám trvalo dvě hodiny, než jsme zašly na záchod, daly léky a šly spát. Tedy jen ona šla spát. Já jsem šla ještě na noťas a ještě pořád tu straším. Dokonce mi už musel i pomáhat brácha, protože už jsem ji nemohla utáhnout. Já ani nevím, jak ji dostaneme k doktorovi. Asi si budeme muset pořídit vozíček, protože ona to jistě neujde. Vlastně... jde to s ní od pěti k nule. Pohled na ni je opravdu hrozný. Dokonce jsem se i dneska rozbrečela, ale to já kvůli ní dělám furt. Pokaždé když o ní mluvím, tak brečím.

Víte, co mě štve? Chodím na psychoterapii, k psychiatričce... jenže mi připadá, že to stojí za velký shit. Pořád se to točí kolem ní. ONI SI MYSLÍ, ŽE ZA TO VŠECHNO MŮŽE ONA! A pořád se mě na ni vyptávají a já mám chuť odseknout, že jim do toho je velké hovno. Vůbec nevnímají mě, ani to, co jsem si prožila. Prostě si myslí, že jsem taková, že mám nemocnou maminku. Jenže i kdyby byla zdravá jako rybička, tak bych pořád byla taková, jaká jsem teď. Nevymazalo by to těch několik šikan, které jsem si zažila a ani moje komplexy a už vůbec moje sebenenávist. Takže opravdu nechápu, co pořád řeší...

Víte, co mě zajímá? :D Jestli máte na mě nějaké otázky... Je mi upřímně jedno, čeho se týkají. Určitě je zodpovím, buď formou článku a nebo videa, ale ten článek je pravděpodobnější. Každopádně pod tento článek napište jakoukoliv otázku, která vás napadá a rádi byste o mně věděli. :)

Vaše LuSsy

Don't judge a book by it's cover

14. června 2013 v 2:16 | LuSsy |  Diary
Zdravím!

Heh, zase jsem bez energie. Vůbec jsem nezařadila můj tvrdý plán, ale jím normálně a vyváženě (snídaně,svačina,oběd, svačina, večeře - svačiny se zkládají především z ovoce a snídaně z bílkovin). Dokonce jsem zařadila i každodenní pohyb, ovšem nijak náročný, aby to moje pošahané klouby vydržely a stejně jsem úplně vyšťavená. Zdá se mi, že léky přestávají zabírat. Minulý týden jsem mohla i běžet maraton a strejně bych nebyla grogy a teď mi i podělaná cesta na záchod vezme tolik energie. Nechápu, co se to se mnou děje. Už jsem asi vážně na odstřel...

Vlasy a oblečení teď bude muset počkat. V první řadě je tady kočičák, nebo kočičanda (:D). Pokud si tedy budu kupovat toho Ragdolla, tak za něj/ni vysolím jen tak ze srandy 12,000. Momentálně mám pohromadě čtvrtinu. Pokud by mi maminka přispěla, tak bych měla polovinu a to by mi stačilo na zálohu. Zbytek bych doplatila ze spoření, které bylo založeno, když jsem ještě byla malé štěně. Jako bonus budu potřebovat ještě peníze na vybavení, jídlo... tudíž se to ještě prodraží, ale mně to vůbec neva. I kdybych celý příští měsíc neměla co do huby, tak čičinu mít budu - stejně by mi to jen prospělo, když se podívám do zrcadla na pana Špekouna.


K dnešnímu nadpisu. Včera jsem byla pro balík. No, nikam jsem nemusela jít, jen jsem sešla schody (:D). Babičce něco přišlo, tak jsem to šla zaplatit a převzít. Když jsem však podepisovala papír, že jsemto převzala já, tak jsem cítila na sobě pohled. Když jsem vzhlédla, tak jsem viděla, jak mi pošťak hypnotizuje moje jizvy na pravé ruce. Bylo mi celkem blbě a v duchu jsem si nadávala, proč jsem si nevzala aspoň přehoz. Pak se na mě díval, jako bych přiletěla z Marsu (a přitom jsme my - ženy - z Venuše :D). Okolo chodili a další lidé a ti se taky na mě blbě čuměli. Možná taky proto, že jsem byla nenamalovaná a divili se, jak může takový zjev existovat... Každopádně... s tím pošťakem jsem se cítila vážně debilně a chtěla jsem zmizet. Proto svoje jizvy radši schovávám, aby si o mě hned nemysleli, že jsem pošuk. Tedy aspoň lidé v mé blízkosti si to myslí. Vlastně lidi, kteří si myslí opak, ty jsem potkala až tady na blogu a nebo na internetu. Je to smutné.

Je až ironie, slyšet od někoho "Don't judge a book by it's cover", když je sám povrchní. Vlastně bych se přiznala, tak jsem povrchní. Ano. Nebavím se s lidmi, kteří mi nejsou sympatičtí a co? Budete mě soudit? Jsou i mnohem horší, kteří to ani nepřiznají a kecají, že jim jde jen o vnitřní krásu. Hahahahaha... good joke. Každému záleží na vzhledu a tohle můžu říct s naprostou jistotou.

Vaše LuSsy

Again

9. června 2013 v 7:53 | LuSsy |  Diary
Hi gyus!

Nechápu, co to se mnou je. Jakoby už na moji bipolaritu nezabíraly léky. Znáte to, kdy jsem vám pořád psala, že jsem unavená a že bych nejradši celé dny prospala. Víte co? I teď bych spala, ale nejde to. Ještě včera se mi podařilo usnou kolem šesti ráno, ale teď je skoro půl osmé a já tu furt čučím - tak jsem si udělala snídani. To, že jsem nemohla spát jsem využila k tomu, že jsem se koukla na dva filmy Never Back Down a Never Back Down II. V češtině se ten film jmenuje "Nikdy to nevzdávej" Jsou to v celku fajn filmy, ovšem pokud máte rádi rvačky ve stylu MMA (všechny bojové styly jsou smíchány). V prvním díle jsem se hlavně dívala na Cama, samozřejmě tam byli i další týpci a pokud jste holka a nebo gay, tak si určitě užijete, jelikož tam jsou většinou do půl těla. Dvojku jsem shlédla, jelikož tam měl být můj oblíbenec Evan Peters. Zamilovala jsem se do něj už American Horror Story, které mimochodem ode dneška běží na C()()Lu, takže vám to doporučuji a koukněte se. Evan hrál už v jedničce, ale tam byl ještě hóóóódně mladý a jak jsem si všimla, tak i on během těch dvou filmů zhubl a v AHS nabral svalovinu. Ale stejně se mi líbil i v jedničce - má prostě svoje kouzlo.

Když už jsme u toho hubnutí, tak jsem se včera vážila a vůbec s číslem nejsem spokojená. Už v srpnu chci vypadat ucházejícně a takhle to asi nepůjde, tudíž zařazuji svůj přísný režim, který mi vždy pomohl zhubnout. Chtěla jsem ode dneška jet Jillian, ale bohužel mám na nohou dost bolestivé puchýře (ano, zase z bot) kvůli kterým dohromady na nohou nemůžu nic dělat, vlastně tak tak chodím. Je dost možné, že je budu mít několik dní, což znamená, že můžu zapomenout na jakékoliv kardio, tudíž se zaměřím na posilování horní části, břicha a vnitřních stehen.

Včerejšek a dnešek byla premiéra. :D Asi vůbec netušíte čeho. Víte, já mám kamaráda z druhé strany republiky, se kterým si už píšu několik měsíců. Známe se docela hodně a s ním vážně můžu probrat úplně cokoliv - ikdyž to nedělám. Je vážně skvělý a možná za mnou v srpnu přijede. No a my jsme si poprvé volali. :D Bylo to celkem vtipné, tak jako naše konverzace normálně a jako obvykle během toho usnul. :D Každopádně jsem byla hodně překvapená. Na to, že je stejně starý jako já, tak má šíleně hrubý hlas. :D

Jinak... včera večer mě přepadla migréna. Lék jsem si nedávala, jelikož je s příchutí citrónu a nechceme přece riskovat, že se zase budu drbat, že? Takže trpím jako pes. Ale už jsem si na tu bolest za tu celou noc vzykla, takže jestli to během dneška nepřestane, tak to ve škole nějak vydržím. Jop a v úterý ráno zajdu za doktorem, jestli by mi nepředepsal jiný lék na tu migrénu, abych od toho měla klid, navíc mi ty léky pomáhají i v bolestech kloubů. Já sice jím doplňky stravy a tak na klouby, ale nějak extra mi to nepomáhá a ten prášek na bolest mi uleví i od těch kloubů a věřte, že mě to bolí opravdu hodně. Opravdu nevím, čím jsem si dodrbala klouby, ale nejspíš tím Warfarinem...

Vaše LuSsy

I'd rather feel pain than nothing at all

6. června 2013 v 21:49 | LuSsy |  Diary

Děkuji všem za pozitivní komentáře k předchozímu článku, které si ovšem vůbec nezasloužím. Zasloužím si tak max kopanec do řiti, abych se probrala. Zřejmě si neuvědomuji, že se ničím. Taky je tu možnost, že se ničím záměrně, což je velice velká pravděpodobnost, protože samu sebe nemám vůbec ráda. Jop, tohle je asi poprvé, co se s tímhle zmiňuji na blogu. Já sebe, ať už jako osobu nebo jako schránku nemám ráda, dá se i říct, že se nenávidím. Mám mizerný chrakter a když se kouknu na své tělo, je mi do pláče. Tak proč nezničit to, co zbylo?

V úterý jsem si hrála s nožem. Lépe řečeno... posouvala jsem s ním kapky. Nejdřív jen na vaně a pak mi došlo, že mám kapky i na kůži, tak jsem si s tím hrála, až jsem se pořezala. :D Já jsem celkově debil. Stačí mi málo a už mám ranku. A to ani nemluvím o tom, když se holím - od minula mám ďůru v noze jak do dolu. Ještě ten den to štípalo jako kráva a vyteklo trochu krvičky, ale jako sebepoškozování to neberu, jelikož to bylo nedopatřením. Hold mi nedošlo, že se ostrým nožem můžu pořezat.

Tohle je vlastně jedno, o čem bych se chtěla zmínit. Když už se tedy sebepoškozujete, tak si radši pořiďte něco tupého, protože je menší pravděpodobnost, že to bude hodně hluboké a navíc vás to i omrzí, protože nepoteče tolik krve (pokud jste krveholik jako já). Taky je možnost, že vás to bude tak bolet, že se na to vykašlete. Já každopádně doufám, že s tím přestanete i bez toho, ale snad si vezmete tenhle tip k srdci.

Nevím kdy, ale asi v nejbližší době budu mít dvouměsíční výročí. Opravdu netuším přesné datum toho, kdy jsem si naposledy "ublížila", ale vím, že to bude někdy teď. Můžete bouchnout šampáňo! Abych pravdu řekla, tak mi to ani nechybí. Asi jsem se z toho už dostala. Jasně, toužím po dalším tetování... Víte, že tohle opravdu existuje? Říká se tomu skarifikace a lidé za to platí... Já to dělám zadarmo a jsem na hlavičku. Tak kdo je potom tady na hlavičku. A když myslíte na sebevraždu, tak vás napadne myslet na to, co máte v kabelce. Jop. Nosím to v kabelce, ale už ne proto, abych se mohla sebepoškozovat kdekoliv a kdykoliv, ale proto, abych tomu odolávala. Je lehké odolávat něčemu, co nemáte poruce a nemůžete to použít. Já vím, že si to dělám těžší, ale já si vždycky vybírám tu těžší cestu, protože pak to stojí za prd. Nikdy nejste vděční za to, co dostanete lehce a hned.

Víte, kdy je vám naprosto mizerně? Když je vám mizerně z toho, že jste takoví jací jste a přitom máte střechu nad hlavou, lednici, vzdělání... a přitom někde v Čechách jsou povodně a lidé nemají ani tu střechu nad hlavou. Já jsem takový sobecký bastard. Myslím jenom na sebe, jak já se mám špatně... Vůbec nepomáhám, jen lidi ničím. Měla bych zalézt do nory.

Vážně. Ze mě si vůbec neberte příklad. Já jsem typický případ rozmazleného dítěte, které má všeho nad hlavu a z toho má deprese...

Vaše LuSsy
PS: To "zdravím" je odkaz, tak si na něj všichni, prosím, klikněte. :)



Jako feťák bez své dávky

4. června 2013 v 21:40 | LuSsy |  Diary
Zdravím!

Abych shrnula svou nynější "polohu"... plácám se mezi nejrůznějšími druhy sebepoškozování a jezením-nejezením. S jistotou můžu říct, že jsem pryč z jednoho sebepoškozování a hned jsem vlítla do dalšího - snad ještě horšího. Nevím, nejspíš mi není pomoci. Asi mi je předurčeno, abych se sebepoškozovala do své smrti, která se nenávratně blíží. Heh, já nechci, aby tenhle článek zněl moc pesimisticky.

Nechci vás zatěžovat svými debilitami. Každý má své problémy a ty mé jsou proti těm ostatním jako nic. Navíc stejně si za všechno můžu jen a jen sama. Vlastně za všechno "zlé" v mém životě si můžu sama, protože jsem pobabrala všechno, co mohla a nejraději bych si nafackovala. A možná jsem si měla nafackovat, abych se konečně probudila, protože nevidím, jak se pomalu a jistě ničím.

Káždopádně víkend byl celkem fajn - byla jsem v kině na Iron Manovi 3. Na chvíli jsem se odreagovala od svého života a vlastně pak jsem zas do něj skočila, když začal mít Tony Stark záchvaty úzkosti. Ani jsem si nemyslela, že s tou postavou mám tolik společného - až na to... že on je génius a já jsem nic. Vlastně je to jen fiktivní charakter a přesto se z toho cítím mizerně.

Moje alergie na citrusy se rozjela v plném proudu. Už několik dní v kuse se drbu jako debil a to jsem dohromady z citrusů neměla ani prd. Technicky vzato jsem měla citrus, ale to minimální množství, co obsahují moje léky, snad nemůže vyvolat alergickou reakci. Nebo snad jo? Každopádně ode dneška už do pusy nestrčím nic, co by jen vůní připomínalo citrus, protože už chci mít od toho nekonečného drbání pokoj.

Jop a k těm tabletkám. Ten "pokus - nepokus" jsem zopakovala ještě jednou a tentokrát toho bylo víc. Nevím, co to do mě vjelo, ale bylo mi pak blbě. No, ne že bych zvracela, ale "brkalo" se mi. A možná to bylo z té vody, kterou jsem zapíjela ty léky. V nejbližší době nemám chuť žádné takové věci opakovat. Naštěstí a nebo bohužel. Vemte si to, jak chcete.

Už jsem si myslela, že jsem obrněná proti všem urážkám a různým kecům, ale bohužel mi každá pitomina ubližuje tak mocně, že mám chuť zůstat v posteli a už vůbec nevylézt. Nechci se tady ukazovat jako největší chudinka, ale když to tak vemu, tak jsem všem v mém okolí ukradená a je jim jedno, co cítím a nebo jak se cítím. Ale já jsem na to zvyklá, jednoduše se zabalím do postele a spím. Zaspávám tu samotu. Nejradši bych spala navždy.

Vaše LuSsy