Únor 2013

Vzhůru do školy!

24. února 2013 v 20:18 | LuSsy |  Diary
Zdravím!

Zítra je pondělí a začíná škola. Po několika měsících i pro mě. Já doufám, že tenhle nový začátek ustojím, držte mi palce. Proč jsem tam nebyla? Moc dobře víte, čím si asi procházím a tak to bylo pro mě těžké. Je dost jasné, že ten minulý půlrok nezachráním, ale snad se mi podaří jít aspoň na trojkách tento půlrok.

Strašně moc Vám děkuji. Opravdu. Ani nevíte, co pro mě znamenáte. Ani nevíte, jak mi vaše komentáře pomáhají v kažodenním životě. Velice si jich vážím a jsem ráda, že i přes mé velké nedostatky mě nezatracujete. Jste opravdu úžasní lidé a jsem za Vás nejsmírně vděčná.

Jak se mi daří? Momentálně mi je docela fajn, akorát mě pořád bolí klouby. Nemůžu je mít moc dlouho skrčené, protože pak mě to šíleně bolí a píchá v kloubech. Nevím, čím to je. Kloubní přípravky jím. Je dost možné, že jsem si to podělala sama.

Jsem po věčeři. Objemné večeři. :D Jop, moc se nehlídám, ale od zítřka zčíná nový režim, škola apod... Bude to lepší, můj jídleníček bude lepší. Sestavila jsem si svůj vlastní. Nebudu ho zveřejňovat, je to pro mě moc choulostivé. Každopádně o úspěších vás budu informovat. :)

Jak se daří rodině? No, babička je dneska nějaká unavená, ale doufám, že ji to přejde. Maminka dneska zase zvracela. Už nevím, co mám dělat, aby v sobě jídlo udržela. Čípky nepomáhají, nebo spíš je odmítá. Skoro nechodí. Jediný brácha je naštěstí v pořádku, jen minulý táden jsem s ním byla na chirurgii a našli mu zlomené žebro. Nějakou dobu jej to píchalo a je dost možné, že to má z toho pádu.

Já doufám, že už konečně budeme všichni v pořádku. Ne, jen my, ale i Vy. Všichni. Tak strašně bych si přála, kdyby nemoci vůbec neexistovaly.
Příjemný zbytek den,
Vaše LuSsy.

Jak jsem začala s... - 2. díl (II. část)

20. února 2013 v 9:53 | LuSsy |  Sebepoškozování
Zdravím!
Určitě vás zajímá, co může být druhým dílem, když už jsem sebepoškozování popisovala už v tom prvním...
Spousta lidí si sebepoškozování představí jako řezání... a konec. Jenže existuje tolik různých druhů sebepoškozování, které určitě ani já neznám. V dalších článcích budu rozebírat další "druhy", abyste si včas uvědomili, že potřebujete pomoc.

My mommy

16. února 2013 v 4:27 | LuSsy |  Co mi nedá spát
Zdravim!
Vím, že píšu v nezvyklou dobu, ale tohle téma mi nedá už nějakou dobu spát. Přesněji deset let.


Oh father, please father...

13. února 2013 v 22:38 | LuSsy |  Co mi nedá spát
Zdravím!

Dnešní článek bude o mém otci. Tohle je poprvé a naposled, co se o něm zmiňuji, jelikož tímto článkem pro mě přestává existovat... Mám jen mámu.

Jak víte, tak v mých dvanácti se můj biologický otec od nás odstěhoval. Nechal nás jen tak. Tvrdil, že nám všechno nechá a přitom téměř vybílil byt. Chtěl střídavou péčí, ale naposledy jsem ho viděla před rokem. Nasliboval mi toho tolik, že je až nemožné, jak dlouho jsem čekala, že se to nakonec splní. Nejhorší věc, kterou kdy mohl udělat bylo, že mě dohnal k ppp. Víte, on mě celé roky šikanoval. Jeho "lásku" jsem si musela zasloužit perfektními výsledky, jinak následovaly slovní útoky, které bolely, jelikož jsem je zažívala už od útlého dětství.

Možná si s námi hrál, ale jen když byl opilý a to jsme mu mohli dělat cokoliv, ale jakmile byl střízlivý, tak se zajímal jen o zahradu, hospodu, cigarety a kamarády - my jsme byli na druhé koleji.
Nedokážu mu odpustit. Ne teď. Ne zítra. Ne za měsíc. Ne za rok. Jsou to už čtyři roky, co je pryč a já stále mu stále nedokáži odpustit, že se na nás vykašlal. Že se vykašlal na ni. Víte, moje maminka je vážně nemocná a on se na ni jednoduše vykašlal a nechal všechno na ní.

Perou se ve mně dva pocity. Chtěla jsem, aby mámu podržel, ale nevím, jestli bych přežila tu jeho neustálou šikanu. Po něm jsem "zdědila" ten perfekcionismus. Technicky jej ve mně vyvolal.
Jeden velký šok mě zasáhl nedávno. Jak víte, brácha měl úraz a jeho lékař mu řekl, že má jít na úrazovku. Naši úrazovku měl náš biologický otec. Když brácha přišel domů, že je zrušená - od té doby, co odešel. Nic neřekl. Jen se přetvařoval. Vlastně mu na nás ani nikdy nezáleželo. Je velký šok zjistit, že člověk, kterého jste měli i přes to všechno rádi, vás vlastně nikdy rád neměl. He never loved me.

Konečně se dostáváme ke konci... Přerušila jsem s ním veškerý kontakt, když jsem byla v nemocnici a on nebyl schopný za mnou přijít. Ani jednou. Moje NEMOCNÁ maminka tam byla každý druhý den! Kdybychom měli auto, tak i každý den.
Neviděla jsem ho rok. Nemluvila jsem s ním devět měsíců. Nechybí mi. Nechci jej vidět aspoň dalších deset let, pokud to nebude nutné.
Doufám, že Vaši rodiče Vás mají rádi,
Vaše LuSsy.

Moje babička = anorektička

10. února 2013 v 16:36 | LuSsy |  Poruchy příjmu potravy
Zdravím!

Tímto článek jsem se rozhodla trochu odtajnit věci v mé rodině, ale taky upozornit, že anorexii člověk může být v každém věku. Většina lidí, kteří se s PPP nikdy nesetkali si myslí, že to jsou jednoduše "rozežrané" puberťačky. Někdo si dokonce myslí, že se to týká jen modelek a nebo hvězdiček. Bohužel tato nemoc je rozšířená ve všech věkových ktegoriích a je jedno, jestli jste muž a nebo žena, gymnastka a nebo prodavačka...

Víte, u nás v rodině snad nikdo nikdy nebyl úplně štíhlý, nebo tzv. "skinny". Ať už to byla žena jakákoliv, tak měla křivky. Jedině moje mamka byla štíhlá, když byla mladá, ale ty doby jsou už dávno pryč.

Co si já pamatuji svou babičku (z mamčiny strany), tak nikdy nebbyla nějak extra tlustá. Ale pamatuju si, když jsem jí někdy před několika lety umývala záda, jak vypada a jak vypadá teď. Když jsem ji vážila, tak měla 43kg na výšku 165cm. Její postava se podobá Isabelle Caro. Když ji obejmu, tak mě píchají její kosti a když jsem v blízkosti břicha, tak slyším, jak jí v něm kručí.

Nejhorší na tom je, že ji nevidím do hlavy. Nevím, jestli si o sobě myslí, že je pořád tlustá, ale jedno vím určitě, ohledně jídla lže. Třeba řekne, že jedla, ale já vím, že jo. Další věc, která je na tom blbá je, že je dospělá a tím málokdo hne. Je jednodušší vyléčit dítě, protože máte přece jenom na něj nějaký vliv, než vyléčit dospělého, který se ohradí. Vyhrožovala jsem ji, prosila, brečela, ale nic nepomohlo. Už vážně nevím, co s ní mám dělat. Když jsem s ní byla za mojí doktorkou, tak to okomentovala slovy "Ona se stará.". Možná ona, ale i já se starám o celou rodinu.

Poslední dobou jí býva zle a je šíleně slabá. Takovýmhle tempem ji rychle ztratíme a to nechci. Potřebujeme ji. My všichni. Bez ní bychom byli úplně v koncích.

Potřebuju poradit. Sama nikam nepůjde. Ani k doktorovi. Jediné, co chce, aby dostala něco na přibrání, ale to jí nepomůže. Jedině na zvýšení chuti k jídlu, ale ochybuju, když ona odmítá snad všechno sladké i slané. Pohled na ni je strašný. Ano. Vůbec to není pěkné. Nikdy bych takhle nechtěla skončit.

Doufám, že mi pomůžete, co mám s ní dělat, aby byla zdravá a ještě tu s námi byla aspoň dalších deset let. Děkuji strašně moc všem.
Vaše LuSsy

Nová inspirace

8. února 2013 v 18:03 | LuSsy |  Diary
Zdravím!

Vypadá to, že se moje "fantazie" vrátila, ale pouze pro napsaání článků. Během zítřka bych měla napsat dva s názvy "Jak jsem začala s.. - 2.díl 2/2" a "Moje babička = anorektička". Mám je už strašně dlouho v hlavě, ale dnes nejsem v rozpoložení, abych je dokázala napsat, možná že se do toho pustí i teď, ale určitě to hned nebudu zveřejňovat. :)
Jak se v posledních dnech mám? No, celkem naprd. Jo, píšu to dohromady... Už mě nic nebaví. Vůbec nic. Ani ty klávesy mi nedokážou zvednout náladu. Ani zpěv nepomáhá. Nevím. I'm hopeless...

Každopádně nechci myslet na to, jak jsem v háji. Nedávno jsem si koupila novou barvu. Je to tentokrát rudý kaštan? Já fakt nevím, jak se to jmenuje, ale doufám, že to bude červenější, než moje nynější barva. Pokud ne, tak si kupuju "real red" z shopu na netu, protože hledat v dorgerkách ten správný odstín mě už vážně nebaví.

Taky mám v plánu si koupit zinek. Je dobrý na problémy s pletí a pokud je máte, tak šup do drogerky. Já mám sice problémy s pletí, ale ne zase až tak hrozné, jsem na tom asi jako každá dívka v mém věku, ale chci být bledá. Ani vedlejší účinky zinku jsou, že jste bledí. Připadá mi, že ještě nejsem dost bledá. Dávám si peeling několikrát týdně, pak se neopaluju, ale pořád mi přijde, že jsem nějaká žlutá... Chtěla bych být úplně bílá. To znamená, že na léto budu muset nakupovat opalováky 50 SPF a více. To za bude peněz v háji...

Jak to je s hubnutím? Vím, že jsem přibrala. Cítím to na sobě, ale momentálně mě štve něco trochu jiného...

Znovu jsem sáhla po žiletce. Mám asi dalších 11 ran. Docela mě to štve, ale tak trochu mi to pomohlo s napětím a ikdyž skoro žádná krev netekla, tak mi to docela psychicky pomohlo.
Mějte se krásně,
Vaše LuSsy.



Dokola a dokola...

4. února 2013 v 19:57 | LuSsy |  Diary
Zdravím!


Opustila mě moje fantazie. Jo, jela na dovolenou do Karibiku a jen tak se nevrátí. Moje sny stojí za prd. Moje povídky stojí na jednom místě. Poslední báseň jsem napsala loni v srpnu. Uprostřed článku mi dojde nit... Jsem jednoduše v koncích.

Čím dýl jsem bez toho, tím víc jsou moje myšlenky nebezpečnější. Jo, já vím, jsem šílená, chorá a kdoví co ještě... Chybí mi TO (a teď vážně nemluvím o sexu). Víte jak trávím volný čas? Ne? Prohlížím si svoje jizvy a říkám si, že by mohly mít další sestřičku... Nebo si natahuju svoje špeky, což mě ničí ještě mnohem víc, než touha po žiletce, touha po krvi.

Heh, je to poprvé, co můžu napsat takhle upřímný článek, jelikož tady na blogu o mně víte snad všechno. Docela se bojít toho, co povíte, až budete vědět úplně vše. Psát tenhle článek je docela osvobozující, ale zárověň tak svazující. Svazuje mě pocit, že se radši svěřím neznámím lidem, než to říct někomu, koho znám osobně. Jo, je to smutné, že svému okolí vůbec, ale vůbec nevěřím. Víte, bojím se odsuzování. Už teď jsem považována na psychopata rodiny a kdyby o mě věděli vše, tak bych zřejmě momentálně byla zavřeně v nějaké psychiatrické léčebně, přivázaná k lůžku a se sedativy v žilách.

Já doufám, že se vám daří. Ať už v hubnutí, přibírání a nebo zbavování se závislosti. Momentálně se mi nedaří, ale doufám, že přijdou světlejší zítřky. Ještě jsem to nevzdala a byly už i horší dny...

Mějte se krásně,
Vaše LuSsy.