11. kapitola - Střet s idiotem

26. června 2010 v 15:58 | KoKoBelLussy
Ahoj!
Konečně jsem opravila chyby a uveřejňuju vám tady jedenáctou kapitolu "Bludiště". Jak už jste se mohli dozvědět z předešlého článku, tahle kapitola je mnohem veselejší, než ty předešlé a proto se pouštím do druhé kapitoly "Křížence" ať napíšu zase něco trochu vážnějšího.
PS: Příjemné čtení. Jsem ráda za každý komentář, ať už kladný či záporný.
Pa Vaše KoKoBelLussy

11.kapitola - Střet s idiotem
Ráno mě probudilo otravné pípání budíku. Velice nerada jsem seběhla dolů na snídani. Dala jsem si jako obvykle nějaké cereálie a pak jsem běžela do koupelny, než mi do ní mohla vejít máti.
Po koupelně následovalo oblékání. Prohrabala jsem snad celou skříň, než jsem našla, to co jsem potřebovala. Šedé tričko, žlutou mikinu a pohodlné modré rifle.
Šla jsem se ještě před odchodem kouknout do zrcadla a v něm jsem spatřila Gabrielu. Šíleně jsem se jí lekla. Ona se tomu začala smát.
"No co, tak jsem se tě lekla. Když ty chodíš jako duch," pronesla jsem kousavě.
Po mé kousavé připomínce se přestala smát a sedla si na postel. Chvíli bylo trapné ticho, ale pak ho prolomila otázkou.
"Kdy půjdeme za Rebekou?"
"Nevím, ale určitě až po škole."
Došla jsem si pro bundu a vyrazila do školy. Bohužel jsem musela jít pěšky. Taťka si vzal auto do práce a druhé nemáme.
Cesta trvala nesnesitelně dlouho a myslela jsem, že snad nikdy neskončí a že ještě dnes do školy nedorazím - né že by mi na to záleželo, ale přišlo mi to tak.
Když jsem dorazila před školu měla jsem ještě patnáct minut, než se otevřela škola.
Skvělé, co tady tu čtvrt hodinu budu dělat, pomyslela jsem si.
Jako na zavolanou přišlo řešení. Cítila jsem na sobě něčí pohled a když jsem vzhlédla uviděla jsem toho nejkrásnějšího kluka na světě a to už jsem jich viděla spoustu.
Koukal přímo na mě a já na něj. Rychle jsem sklopila oči a vyčkávala co se bude dít dál, ale bohužel se nic nestalo a tak jsem zbytek volného času strávila "kopírováním vzoru chodníku do své hlavy".
Celkem brzy se škola otevřela a já mohla rychle z parkoviště zmizet.
Toho kluka jsem nikdy ve škole neviděla a dost mě zaujal.
Proboha vzpamatuj se, je ti čtrnáct a ne dvacet. Navíc máš teď jiné starosti, opakovala jsem si pořád dokola, ale každá moje druhá myšlenka směřovala zpět k němu.
Celý den jsem myslela na jeho krásné oči, které jsem sice viděla jen krátkou chvíli, ale pro mě to byla věčnost, na jeho krásné hnědé oči barvy hořké čokolády a krásný úsměv "od ucha k uchu".
Bylo to divné, ale chtěla jsem ho vidět ještě jednou. Jen tak nenápadně ho sledovat. Byl to blbý nápad, ale nic lešího mě nenapadlo.
V jídelně se mi přání splnilo. Zatím co já jsem ještě stála v dlouhé fontě on seděl u stolu s klukama - samozřejmě - a o něčem vášnivě diskutoval.
Typický kluk, pomyslela jsem si.
Jako na potvoru se zrovna zjevila Gabriela a netrpělivě vedle mě ťukala nohou - taky pěkně dlouho čekala než školy skončí a půjdeme za Bekou. Dost mě to její ťukání nervovalo a měla jsem na ni chuť skočit, jenže by si všichni mysleli, že jsem blázen a že skáču do "ničeho".
Konečně jsem byla na řadě ve frontě. Celou dobu jsem měla vyhlídnutý zeleninový salát. Už jsem se k němu blížila svou rukou a střetla se s jinou rukou. Ani jsem nevzhlédla, vzala jsem si salát a sobecky pronesla:
"Ten salát je můj!"
"A kde máš na něm napsáno jméno?"
Tomu neřádovi jsem chtěla rovnou nakopat, ale když jsem vzhlédla uviděla jsem jeho, teda vlastně jeho oči. V tu chvíli kdy se naše pohledy střetly, přála jsem se vpít do podlahy.
Ta mrcha Gabriela se smála na celé kolo, jako naschvál jsem ji musela slyšet jen já.
"No, to je jedno nech si ho," řekl, když viděl, že nejsem schopná ze sebe vydat ani hlásku.
Dala bych za to klidně i milion, abych viděla, jak jsem se v té chvíli tvářila.
Jako omámená jsem došla k nějakému volnému stolu, sedla si a snědla salát. Když jsem odnášela misku radši jsem nezvedla hlavu od podlahy, abych se zase střetla s jeho pohledem, ale to byla osudová chyba.
Sice jsem se nestřetla s jeho pohledem, ale s ním ano. Ani nevím jak se to stalo, ale v jednu chvíli na mně ležel a všichni se smáli.
"Jé promiň já nechtěl," omlouval se.
Jeho kamarádi ovšem vykřikovali něco jiného.
"Ale chtěl, jen se přiznej," smáli se na celou jídelnu.
Bylo to tak trapné. Už se ze mě zvedal, když v tom mu noha uklouzla na dresinku z jeho salátu a zase se na mě rozplácl.
To už jsem nevydržela, shodila jsem ho ze sebe a rychle běžela ven z jídelny. Měla jsem už toho dost a když jsem vyběhla z jídelny začal jsem křičet z plných plic.
"Áaah, já ho zabiju! Áaah...," ječela jsem.
Pomohlo to, vyřvala jsem se z toho, ale štvalo mě, že na mojí oblíbené mikině je mastný flek, to mu neodpustím.
Šla jsem pomalu domů a kdybych mohla tak kolemjdoucí zabíjím pohledem. Z poza zad jsem slyšela známý smách. Patřil Gabriele. Ještě více se mi zhnusila, už tak jsem ji neměla ráda.
"Promiň, že se ti směju, ale to prostě nejde a navíc kdyby si to viděla jako já, taky by ses smála."
"To tě neospravedlňuje," zamumlala jsem si pro sebe.
"No tak, víš jak dlouho jsem se pořádně nezasmála?"
"Tak dobře, promiň," ukončila jsem tohle téma.
Konečně jsme dorazily domů. Odložila jsem mikinu do koše na špinavé prádlo a šla si vzít nějakou jinou. Až teď jsem si všimla, že jsem si bundu nechala v jídelně.
Bezva budu muset zítra zajít do školy a to je sobota, pomyslela jsem si.
"Mami, zavezeš mě za Bekou," zavolala jsem do domu.
"A co jí chceš?"
"Mám pro ni novinky a jednu velmi důležitou zprávu," oznámila jsem.
"Tak dobře, jak chceš."
"A kdy?"
"Co třeba až se najím zlatíčko," zasmála se máti.
"OK."
Dost jsem se za Bekou těšila, už jsem za ní dlouho nebyla a navíc Gabriela jí musí všechno vysvětlit a já to vysvětlení chci slyšet taky.
Sledovala jsem ručičky na hodinách a připadalo mi, že se pohybují nějak pomalu.
Zničeho nic zazvonil zvonek u domovních dveří. S otráveným výrazem jsem šla otevřít. Když jsem otevřela dveře stál tam ten idiot co mě v jídelně shodil na zem a tak jsem mu dveře zavřela ještě než stačil něco říct.
Zvonek se ozval znovu a znovu. Ten zvonek mě už doháněl k šílenství a tak jsem mu šla s odporem otevřít.
Otevřela jsem mu a naskytl se mi ten nejkrásnější pohled, do jeho očí zbarvené do barvy hořké čokolády - počkat co to melu, vždyť ten magor mě už dneska pěkně naštval.
"Zapomněla sis v jídelně bundu," oznámil mi s úsměvem.
"Díky a jak víš, kde bydlím?"
"Kluci mi to řekli."
"Aha tak čau."
"Počkej," řekl a zabouchl mi dveře.
Skvělé, teď ještě tady s tím idiotem budu muset trčet, než máti dojí oběd.
"Jsem William a ty?"


 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Paní Yasuo - Aff :)) Paní Yasuo - Aff :)) | Web | 26. června 2010 v 18:34 | Reagovat

Povedené :)

2 twilightgirl twilightgirl | Web | 26. června 2010 v 20:49 | Reagovat

ahojí sb docela dobrý ale zbytek si přečtu příště ted nemam čas

3 Paní Yasuo - Aff :)) Paní Yasuo - Aff :)) | Web | 26. června 2010 v 21:05 | Reagovat

Pravda, každému se líbí něco jiného. :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama