Co všechno se za tu dobu událo...

7. července 2015 v 3:19 | Loo |  Diary
Zdravím!

Už při znovu rozjíždění blogu jsem si říkala, že nechci tento blog vést jako deníček, kde si budu vylévat své city a poslední dobou se mi to docela dost daří, ačkoliv sem nepřibývají téměř žádné články. Jen věřte, že na blog jsem nezapomněla. Chodím sem pořád, jen občas nemám ponětí o čem psát a když už mám nápady na psaní, tak jsou tři ráno jako právě teď.

Tento článek vzniká především z popudu, že lidé jednoduše ničemu nerozumí. Stále mi přijde, že i zde na blogu pobíhají čtenáři jako zmatené ovečky a neví, co se doopravdy děje. Ačkoliv se pohybuji v komunitě, která by teoreticky měla vědět, čím jsem si prošla a má mysl prochází, často v komentářích a i mimo blog se setkávám s tím, že mě vidí jako zdravou, sebevědomou.... Jenže opak je pravdou. Netvrdím, že jsem na tom nějak extra špatně a to tady právě jde. Když vám není dostatečně zle, nezmítáte se v depresích, neubližujete si, tak vás automaticky lidé zaškatulkují, že už vám nic není.

Já jsem stále v léčebném programu. Nejsem jako nová. Není to, jako když vyměníte televizi za novou. Nebo necháte v ní opravit tu součátku, která nefungovala. Takto to s psychickými poruchami nefunguje. Vy s tím jednoduše musíte žít a mít ji pod kontrolou. Ona nezmizí. Ona tam pořád je.

Abych trochu přiblížila, čím jsem si procházela za poslední roky. Nevím, nejsem si jistá, zdali se můj vztah k sobě samé zlepší. Momentálně se nacházím na opravdu křehké linii a dalo mi opravdu velkou práci se k ní vůbec dostat, když nenávidíte sebe a své tělo. A ano, všechno jsem si musela udělat sama, nikdo ke mně nepřišel a nezachránil mě z toho všeho. Navíc jako každý člověk procházející léčením z PPP jsem si prošla nárůstem váhy a bohužel v mém případě opravdu velkým. V loňském roce jsem vážila tolik, že jsem spadala do kolonky obézních. Od té doby až do dneška jsem zhubla 18 kg a konečně spadám pouze do kolonky nadváhy. Nehodlám tady vypisovat svůj hubnoucí plán, protože ani žádný neexsituje. Jím tolik, abych měla dostatek živin. Cvičím. Můj jídelníček není dokonalý. Jsem člověk, tudíž hreším, ale nehubnu stylem, že bych násilně hladověla, zvracela nebo cvičila až do bezvědomí... Když to shrnu, je to "zdravé hubnutí".

K mému nárůstu váhy se ještě vrátím v jednom z následujích článků, protože je to docela důležité téma, které bych chtěl probrat detailněji, ale nejvíce jsem se posunula ve vztahu k sobě samé. Naučila jsem se koexistovat sama se sebou. Není to láska k sobě samé, ani respekt, ale smířila jsem se s tím, že mám tady něco důležitého na práci a navíc já nejsem hodna toho, abych si brala život.

Hodně mě poznamenala i smrt mojí maminky. Už to jsou dva roky... Musím říct, že mi dala lekci. Viděla jsem, jak její smrt zdrtila všechny, a proto nemůžu dopustit... Nemohla bych dobrovolně odejít s myšlenkou, že bych tady zanechala ještě větší spoušť. A ačkoliv bych chtěla jít za ní, tak vím, že jednoduše nemůžu. Nemůžu být takový sobec a ublížit ostatním, jenom proto že já chci. Jak už jsem řekla dřív nejsem hodna toho, abych si vzala svůj život.

Už si přesně nepamatuju den a ani rok, kdy jsem si naposledy schválně ublížila. Už by to mohly být tři roky, možná víc... Nejdůležitejší ovšem je, že vím, že už to neudělám. Ano, už navždy zůstanu morbidní a když musím provést nějaký zákrok na sobě, tak se toho nebojím, tak stejně pořád budu mít chuť žiletku vytáhnout a hrát si s ní, nebo ji dokonce vezmu do ruky a budu si s ní hrát, ale k mé kůži se blíže přiblíží. Tak stejně vždycky budu mít ráda své jizvy, protože to ony mě provedly tím špatným a bez nich bych tu nebyla. Kdybych je neměla, tak nejsem taková, jaká jsem nyní. Dokáži koexistovat sama se sebou a hledám svůj důvod bytí v pomoci druhým.

Ať už jsem si prošla čímkoliv, vše mě dovedlo až k tomuto rozhodnutí a procitnutí, že i můj život má v tomto oceánu bytí cenu, i kdyby jen malichernou.

Mějte se krásně, važte si svého života, rodiny a přátel,
Vaše Loo
 

Alternativy sebepoškozování

10. června 2015 v 23:12 | Loo |  Sebepoškozování
Zdravím!

Ne všichni to mají jednoduché s ukončením sebepoškozování jako já. Sice jsem měla taky slabé chvilky a několikrát jsem "uklouzla", ale zvládla jsem to a bez sebepoškozování jsem přes tři roky. Ne všichni zvládnou jen tak přestat. Z ničehonic. U velmi těžkých závislostí se to dělá jen velice těžko, proto jsem se rozhodla napsat tento článek s alternativami sebepoškozování.

Ještě na začátek bych chtěla upozornit, že toto jsou pouze alternitavy k "řezání se", jelikož s tímto tématem mám největší zkušenosti a nejspíše článek bude nejobsáhlejší. Dále bych ještě chtěla poznamenat, že bych se mohla zaobírat alternativami k dalším způsobům sebepoškozování, ale upozorňuji, že ne se všemi mám zkušenosti, tudíž netuším, co lidé u takového činu prožívají. I když každý člověk je individuální, některé pocity u stejných druhů sebepoškozování bývají stejné nebo je minimálně touha vyvolat tyto pocity.

Jako první bych se chtěla zaměřit na pocit stékající krve, který vyvolává uvolnění a odplavení starostí. Stejné pocity může vyvolat i pocit stékající vody po těle. Nebo také olej, který je trochu hustší, ale jen pak bude obtíž se zbavit "mastné" kůže, ale pokud si trochu pohrajete s olejem, prospějete i své kůži, jelikož pokožku hydratuje a značně zjemni, kdežto voda ji naopak vysuší. Dále skvělou alternativou je sledování dešťových kapek, které stékají po okenních tabulkách, navíc bubnování kapek na parapet Vás může rozptýlit od myšlenek na sebepoškození. Já, jako "dokumentaristka" všeho možného, jsem si své rány i fotila. V těžších chvilkách jsem si obrázky stékající krve "přehrávala" jako prezentaci dokola a dokola. Sice to není přesně ten pocit, jako když se Vám krev odplavuje z těla, ale pokud si navodíte pocity, které jste cítili, když jste se řízli, trochu Vám to pomůže. Také se při tom můžete dotýkat jizev, ale nejsem si jistá, jestli to nějak pomůže, jestli spíš po tom nebudete chtít doopravdy použít žiletku/nůž (nebo cokoliv jiného). Jedna z nejabsurdnějších metod je, která u mě ovšem moc nefungovala, se koukat na "krváky". Nevím, jestli Vás zrovna stříkající krev z useknuté ruky uklidní, ale zkusit to můžete.


Když u Vás hlavní roli u "řezání" hraje bolest a nikoliv krev, mám pro Vás také způsoby, jak předejít říznutí. Jako jedna z nějúčinnějších metod je používání gumičky (nebo i více gumiček). Můžete si je dát na ruku, kotník, prakticky kdekoliv, kde si chcete ublížit. Stačí jen natáhnout. Chtěla bych ovšem upozornit, že je později lepší snižovat četnost "prásknutí", nikoli se snažit přejít ze závislosti na jinou závislost. Mezi absurdnější metody patří depilace. Nevím, jak muži, ale ženy se depilují zcela běžně a některým to ani moc nevadí, ale ať už zkusíte voskové pásky, nebo si je budete trhat chloupek po chloupku, způsobí Vám to bolest, po které v daném momentě toužíte. Navíc tato metoda je taky užitečná, protože pokud už zanevíráte na žiletky, můžete vyzkoušet nové metody. Dále můžete ještě zkusit namáhavé cvičení, které Vás doopravdy vysílí, jen bych byla nerada, kdybyste se až "propracovali" k poruše příjmu potravy, nedejbože by se Vaše PPP zhoršila, tudíž opatrně.

Dnes nejspíš poslední důvod, který mě napadá je pohled na ránu. Líbí se Vám vaše jizvy/rány a rádi byste k nim přidali další "kamarády", aby se necítily samy? Skvělou metodou je použít červenou fixu (nejlépe ty určené na kůži), nebo můžete použít i nějaké líčidlo (tužka na oči, oční linky ve fixe...) a nakreslit si ony "rány". Případně si nakreslit nějaká motivační hesla, která Vás budou udržovat bez sebepoškozování. Nemusíte jenom kreslit po sobě, ale i na papíře, což už je taky trochu lepší varianta, kdy už nebudete spojovat pocit uvolnění se "znehodnocením" Vašeho vlastního těla. V tomto případě by také mohla fungovat metoda hororových filmů. Ale spousta lidí se uchyluje k permanentním tetováním, to se také slučuje s bolestí, protože buďme upřímní - tetování bolí, ale ne všechny stejně a záleží také na místě tetování.


Nevím, zdali jsem Vám tímto článkem pomohla, pokud budete mít nějaké připomínky, určitě se ozvěte v komentářích, na vše odpovím nebo mě případně kontaktuje na jednom z mých kontaktů, které jsou uvedené v menu.

Mějte se krásně a úspěšný boj s Vaší závislostí,
Loo

Zvyšování sebevědomí

7. dubna 2015 v 22:03 | Loo |  Sebepoškozování
Zdravím!

Jakýkoliv druh sebepoškozování jde ruku v ruce se špatným míněním o sobě samém. Někteří lidé se dokonce i nenávidí a to už je co říct. Člověk potřebuje důkladnou terapii k tomu, aby se aspoň nějak vyrovnal sám se sebou, ale co po tom, co terapie skončí a co vůbec ti, kteří s terapií nezačali?
 


Můj týden s... 1. díl - část první

8. února 2015 v 17:05 | Loo |  Můj týden s ...
Zdravím!
Ačkoliv jsem měla tuto rubriku připravenou již dříve, někdy na začátku loňského roku(?), první článek, který doopravdy spadá pod tuto rubriku píši až dnes. Dovolila jsem si svou první "pokusnou" věc zvolit sama. Vybrala jsem si tři hubnoucí přípravky, každý z jiné kategorie, ale určitě jste aspoň o jednom museli slyšet.




Můj blog se zaobírá především tématem okolo sebepoškozování a potom konkrétněji na poruchy příjmu potravy, s kterými jde ruku v ruce nízké sebevědomí, sebenenávist... Když je člověk na dně, sahá po nějrůznějších metodách, ať už to jsou různé "osvědčené" diety, hladoví, sportuje do omdlení nebo prášky. Loni jsem docela dost po Novém roce přibrala, jelikož jsem vysadila všechny prášky a taky se můj pohyb omezil, protože jsem byla lenivá jako veš. Ano, přiznávám to... Když už jsem tak projížděla různé stránky, že bych mohla zkusit nějaké podpůrné prášky, aby mi šlo hubnutí lépe. Našla jsem si dva, třetí mi sehnal tatík.

I když se tato rubrika nazývá "Můj týden s..." Tyto přípravky jsem brala tři až šest týdnů, ovšem ne najednou a také ne hned za sebou, v období prosinec 2013 až duben 2014, kdy jsem byla hospitalizována v místní nemocnici.




Bakalářská práce

25. ledna 2015 v 0:46 | Loo |  Sebepoškozování
Zdravím!

Jedna holčina, která si říká Pajushka, mě poprosila, zdali bych se nezeptala návštěvníků mého blogu, jestli by se nezapojili do rozhovoru ohledně sebepoškozování. Sama mi psala, že se sebepoškozování věnovala ve své absolventské, ročníkové, seminární práci a teď s tímto tématem pokračuje i ve své bakalářské práci.

Koho shání? Hledá respondenty ve věku 18-26 let, kteří se v období mezi 10-20 rokem sebepoškozovali (individuálně i výše), ovšem musí jít o opakované sebepoškozování, ne pouze jeden incident. Výzkum je zcela anonymní a etický. Jak už jsem zmínila výše, jedná se o dotazník, nikoliv dotazník. Nemusí se jedna přímo o rozhovor tváří v tvář, je schopná vést konverzaci po internetových médiích jako je ICQ, Skype, nebo email. Pokud máte zájem, kontaktuje ji na emailu burespaja@seznam.cz.

Já osobně se rozhovoru zúčastním, protože se takovýmto věcem nebráním, ale právě naopak, protože nikdy není dost prostředků k tomu, aby se lidé dozvěděli o sebepoškozování a brali jej jako vážnou věc, nebo se mu snažili porozumět. Já sama se snažím dostat sebepoškozování více do podvědomí lidí a moc dobře vím, jaké to je se setkat lidmi, kteří jsou zarputilí, proto je potřeba více takových věcí, ovšem seriózních. Dokonce já sama jsem dělala seminární práci do psychologie na téma sebepoškozování.

Byla bych velice ráda, kdyby se někdo z Vás (mých čtenářů) přihlásil, a tak dál možnost pohlédnout do duše člověka, který se sebepoškozoval, resp. se stále sebepoškozuje.

Z krátkého "dopisování" si s ní, mohu říct, že je to milá dívčina, která na nic netlačí, je taktní a umí se vyjadřovat. Pokud se rozhodnete pro rozhovor, určitě nic neztratíte.

Krásný zbytek víkendu,
Vaše Loo

Kam dál